Šťastný život jejich dětí.
V úterý byl svátek žen, mezinárodní a mnohé z nás nemají potřebu ho slavit (po zkušenostech v minulosti v zaměstnání-karafiát,utěrka...). Na to ale nechci vzpomínat. Já ho neslavím, neboť nemám ráda svátky "na povel", protože je přeci TEN DEN. Manžel mi kytici přinesl s tím, že to je jen tak, že mne má rád a protože kupoval v květinářství kytičku naší Gábince, která měla svátek, koupil i mně.
Spíš jsem si v ten den uvědomila jiné věci.
Jak to máme v sobě my ženy, mámy.
Dostala jsem v úterý sms od nejstaršího syna s přáním k svátku MDŽ.
Minulý týden se z našeho města, kde měl svůj byt, odstěhoval ke své přítelkyni, kde si našel novou práci, takže těch změn bylo najednou docela hodně a hlavně to bylo nečekané, tutlal to do poslední chvíle až jestli mu to opravdu v novém zaměstnání vyjde. A taky mne zná a věděl, že z toho všeho budu mírně vyvedená z míry :o).
Už ho nebudeme mít nablízku.
Delší dobu žil sám a já mu vždy v legraci říkala, že mu snad nějakou ženu budu muset najít :o). Utěšovala jsem ho po několika rozchodech, že až se to má stát, tak se to stane a tu pravou zajisté najde.
A najednou přišel ten čas a on je zamilovaný, šťastný, září.
Uvědomila jsem si, že se mi uvnitř mého srdce neskutečně ulevilo. Každá máma chce pro ty své děti to nejlepší, ale ono je vlastně nejdůležitější, aby se jim vyvedl partnerský vztah. To je základ všeho štěstí, protože pak jde vše ostatní ruku v ruce. Společně zvládnou nejenom radosti, ale hlavně starosti, které život přináší a někdy jich není opravdu málo. Pokud si dokáží být vzájemnou oporou, dokáží být k sobě tolerantní, překonají vše na té společné cestě. To jsou neměnné základy.
A to jsem mu vždy při našich rozhovorech zdůrazňovala.
A nejen jemu. Mám syny tři.
Jsem na ně pyšná.
Jsou to úžasní chlapi co se nebojí práce, je na ně spolehnutí, dokáží se postarat o rodinu (i sami o sebe), zastanou práci v domácnosti když je potřeba, nestydí se za "ženské" práce. Rádi si budují svá "hnízda".
Vždy jsem jejich neúspěchy, kotrmelce různého druhu, prožívala silně emočně, nespala jsem, stále v duchu probírala co by měli udělat, co neudělali, proč udělali zrovna tohle. Pak jsem si musela říct, že už jsou dospělí a za vše si zodpovídají sami, jsou to jejich životy a musejí se vším prokousat jen oni sami, musejí poznat i ty pády, aby si vážili toho dobrého co jim život nabídne.
A ty si žij ten svůj život - říkala jsem si stále dokola.
Fungovalo to, hodně se mi ulevovalo.
Když vidím prostředního syna jak se mazlí s Jonáškem, jak má v Matýskovi už silného pomocníka, který se v taťkovi vidí, jak jsou všichni pospolu šťastní s Amálkou a Gabčou, jsem za to vděčná a nesmírně šťatná.
Nejmladší syn má vše před sebou, ale má pro vztahy mírný hancicap, který mne, jako mámu, před 12 lety, kdy mu bylo patnáct let, dostal do kolen. Najednou mu začali vypadávat vlasy a žádný lékař nepomohl, jen určili diagnózu - alopecia areata (autoimunitní onemocnění). Několik let nevytáhl paty z domu bez šátku a stále jsme doufali, že nastane změna. Bohužel po lékařském řešení ve Vojenské nemocnici, které bylo chybné, došlo k totálnímu výpadu vlasů, řas, obočí. Je to již nevratné.
Se vším se již dávno smířil. Vždy jsme mu vysvětlovali a utěšovali, že je to jen vnější znak, že ať si váží toho, že je jinak zdravý.
Nastane i pro něj ten čas, pevně tomu věřím.
My mámy neseme ve svých srdcích všechny bolesti i radosti našich dětí, tak to máme nastavené, tak to prožíváme a tak to bude do konce našeho života.
Ta neviditelná pupeční šňůra funguje neustále.
Tak přeji svému nejstaršímu synovi, aby jeho partnerský vztah byl pevný, čistý, aby se on stal oporou a oporu měl, aby si vážil všeho co k němu přišlo, aby ruku v ruce se svou přítelkyní vytvořili domov.
Vždyť co každou mámu udělá nejvíc šťastnou - štěstí jejich dětí...
