VÍKEND...

nebyl vůbec lenošivý i když jarní únava

na člověka chvilkami padá.

V sobotu ráno všichni odjeli a já po obědě opět

začala pracovat na zahradě.

Nejdříve jsem ale pověsila další ozdobený věnec

a vytáhla ze zimní zahrady stoleček se 

židličkami, to je místo na dopolední kávu,

sem jde ranní slunce...

 

 A hned jsem zjistila, že bude třeba nový nátěr.

Poté jsem popadla nářadí a šla na věc.

Vydržela jsem dvě hodiny, víc záda nedovolila

a vzpamatovávám se ještě dnes :o).

 

Přála bych si mít na záhonech vše zarostlé kytkami tak, 

aby plevel neměl šanci, avšak vím, že to se nikdy

nestane - on vždy vyhraje.

Ač ho řádně rvu i s kořínky, je tam za čas zase.

Jak boj s větrnými mlýny...

 

Jejda, na trávníku zůstal můj stín, to jsem si všimla až teď.

Tak snad nevadí  :o(...

V neděli od rána počasí nic moc a já se tak těšila 

na malý výšlap na kopec nad naším domem.

Jenže jsem potřebovala záda pořádně rozchodit a tak 

jsme s mužem vyrazili i když to lákavé na procházku moc

nebylo.

A dobře jsme udělali, počasí se umoudřilo,

sluníčko vykouklo a bylo nádherné odpoledne.

 

Jmenuje se Zámecký vrch a nahoře jsou zbytky

starého hradu Kamenice.

Z knížky o historii našeho města jsem se dočetla

a na dobových pohledech bylo vidět, že

zde kdysi byla nádherná výletní restaurace.

Všechno vzal čas...

 Stromy zde jsou hodně staré a mnoho jich je napadených,

celý prostor kopce by bylo potřeba řádně prořezat

od náletů.

Město vynaložilo nemalé finanční prostředky na zabezpečení

trosek hradu, aby se dalo vyjít až nahoru na vyhlídku,

ale to by tam musel denně sedět 

nějaký hlídač, aby vše zůstalo neporušené.

Nechápu co některé lidi vede k ničení všeho co může 

sloužit všem.

Vše co bylo ze dřeva je rozkradené, vylámané.

Až srdce bolí se na to dívat...

 

   Pamatuji si jak jsem na tato místa chodila s mamkou,

ona milovala procházky a to mám asi po ní.

K hradu vedla kamenná cesta, protože se tam 

dalo vyjet autem, byl zde umístěn televizní

vysílač a když byla porucha musel se tam 

opravář rychle dopravit.

Nyní sem vede nová turistická trase,

město se snaží nalákat turisty a vytvořilo

kolem městě několik krátkých okruhů.

A to je moc dobře...

Buď přátelský - to je cesta ke štěstí.

Zasni se - to je vagon, který tě odveze až ke hvězdám.

Rozhlížej se kolem sebe - den je příliš krátký na to být sobecký.

Směj se - to je hudba tvé duše.

stará anglická modlitba 

DVA SVÁTKY OB DEN...

se slaví u nás doma - Josef a Radek,

jeden 19. a druhý 21.března.

Kdybych bývala kdysi tušila jak následně budu

péct a péct na jejich svátky, prosadila bych asi

synovi jiné jméno :o).

Manželovi jsem udělala radost třepacím dortem,

má ho rád, chtěl ho, dostal ho.

Je to dort všeobecný známý, nebudu tedy popisovat

postup.

Já nahoru už nedávám ušlehanou šlehačku,

na můj vkus jí je v krému až dost,

zdobím jak mne napadne,

ve čtvrtek strouhanou hořkou čokoládou.

A jak jsem zmiňovala již zde

synovým oblíbeným moučníkem jsou

Míša řezy.

A tak jsem si chtěla napravit reputaci a rozhodla se,

že napnu všechny síly a upeču je.

Děkuji Helence Helen's Home Helen's World za vynikající recept.

Syn měl ze všech dárků největší radost z toho 

plechu plného Míša řezů.

To by jeden nevěřil co s mužským udělá

kus buchty...  :o)).

A protože v sobotu všichni moji mužští jeli

pomoct

 dědovi sázet brambory,

nejenže jsem jim navařila kotel řádné bramboračky

(děda že uvaří uzené s bramborovu kaší),

ale ještějsem jim upekla sebou plech něčeho sladkého.

Tentokrát to byla rychlovka

DĚROVANÁ BUCHTA.

Už jsem toho pečení měla docela dost...

V týdnu nechci vidět nic sladkého ani za nic.

Pokud jste necítili radost z toho,  

že děláte dobrou věc,

připravili jste se o hodně,

a nejvíce ze všeho sami o sebe.

A.Neilen 

KUŘE COUNTRY...

 k  nedělnímu obědu mne napadlo v sobotu večer

u televize při sledování Souboje Titánů.

Nevím proč zrovna tato kombinace, evidentně s filmem to 

nemělo nic společného, ale já většinou rozmýšlím večer

co bych tak mohla hodit druhý den do hrnců.

Ze zahrady jsem byla tak utahaná, že mi bylo jasné jak

dopadnu u filmu a abych mohla vyndat něco z mrazáku,

musím si pospíšit s vymýšlením.

A než jsem usnula ještě jsem vymyslela přílohu

(teda mezitím jsem se stihla přesunout do ložnice :o) ..).

V neděli jsem čapla rozmrzlé kuře a rychlostí větru

jsem ho naporcovala na osm částí, osolila,

posypala kořením

COUNTRY,

(proto název shora),

orestovala,

dala na stranu...

Červenou cibuli jsem pokrájela na měsíčky

a přihodila do výpeku,

mezitím jsem propláchla kysané zelí, pokrájela

(aby nebylo jak špagety dlouhé)

a zamíchala k cibuli.

 

 Na vrch jsem vrátila voňavé kousky kuřete,

mírně podlila

a šup s tím do rozehřáté trouby.

Nechť se pečou všichni spolu, já se jdu

dívat na Toulavou kameru.

 A příloha ?

Přeci klasické chlupaté knedlíky :o)...

V jednoduchosti je krása.

 

 

A JE TO...

necítím záda a dobře mi tak. Proudilo mnou tolik energie, že jsem ji musela na zahradě řádně využít, naplánovala si co vše chci dnes udělat, pustila se s vervou do pletí a úprav, že jsem se málem schvátila. Sice malé přestávky byly, na kávičku, narovnání hřbetu a stihla jsem vše co jsem chtěla, jenže už delší dobu mám problémy se zády a tak se mi pomstily :o).

... po zásahu motyčky ...

 ... před zásahem motyčky ...

... po zásahu motyčky ...

Zjistila jsem, že některé rostliny asi vymrzly, musím dokoupit pár trvalek a záhonky doplnit. Vloni jsme část zahrady předělávali a tak skalničky jsou ještě letos docela malé, ale ony to doženou.

Plazím se po bytě a hekám - nepopírám, hekám fakt. Jenže za ten pocit, když jsem se za sebou ohlédla a viděla ty čisté záhony, to stálo. Jo, po té zimě je člověk zlenivělý, neohebný, ale to se poddá.

Pokud bude zítra příznivé počasí, musím pokračovat když mám tolik elánu :o).

Největším štěstím je mít klid v duši.

KONEČNĚ...

jsem včera odstranila z oken truhlíky s chvojím a nahradila maceškami s různými větvičkami. 
Konečně jsem jarně vyzdobila vstupní část domu, aby bylo jasné, že jaro je tu a zima ať si už zůstane někde v ledovém království. Já už ji odmítám :o). 
Konečně jsem vytáhla kyblík se zahradnickým nářadím, našla zahradní rukavice (které se vždy záhadně přes zimu poztrácí).

  

Dnes oběhnu zahradu s motyčkou a nůžkami a pokusím se ohnout hřbet co nejdéle, abych stihla co nejvíce práce. 

O víkendu se má ochladit a snad i pršet, tak se možná ven ani nedostanu. A zahrada volá - hola, hola, pojď mi pomoct s rostlinkami co chtějí ven ze země za sluníčkem.

Na jaře je práce hodně, ale jinak to nejde. Každý rok si říkám, uberu a už nebudu kupovat tolik letniček, nebudu osazovat tolik truhlíků, žádné další velké květináče... A jak myslíte, že to vždy dopadne ? Začnou jezdit na trh s kytičkami a já jsem ztracená, zase táhnu domů igelitky a v nich plno malých květináčků a už přemýšlím kam je zasadím. A to se fakt držím :o).

Mám kamarádku, která je nadšená zahradnice, každý rok má nějaké novinky a vše jí vždy tak nádherně kvete. Její láska ke květinám je vidět na každém kroku, avšak je to také nesmírná dřina vše udržovat, opečovávat, zalévat a starat se. Nakoupí kdejaký proutek třeba v Lidlu a ono se jí vše ujme a roste úplně před očima. Vždy se jí ptám, čím to vše hnojí ? Odpovídá, že  málokdy si na hnojivo vzpomene :o) - nevěřím jí, určitě má nějaké speciální svoje a nechce mi ho prozradit !! To si nyní dělám legraci, je moc hodná a vždy mi trpělivě odrývá odnože a daruje. 

Ještě mne čeká výzdoba u dveří druhých a to si nechám na víkend...

Viděli jste zatmění Slunce ? Já jukla přes černou folii ze staré počítačové diskety, kterou mi dal syn. Šlo to ale opravdu jen vteřinku, očím to nedělalo moc dobře. Tak ať nás zatmění v ničem neovlivní :o)...

Naše životy jsou jako pohyb slunce.
V tu nejtemnější chvíli je tu příslib slunečného světla.

 

 

MÓDA A NÁKUPY...

nějak nevím v poslední době co s tím. 
Dneska jsem byla v jednom větším nákupním centru. Chtěla jsem něco nového, jarního, hezkého, příjemného na omak, se zajímavými prvky, jemnou barvou - prostě co mi padne do oka. 
Přijela jsem domů s prázdnou :o( , jediné co jsem koupila, byl dárek manželovi k svátku. A musím říct, že ta pánská móda se mi líbila mnohem víc než vše co jsem obešla v dámském, a že jsem to prošla poctivě.

ilustrační foto

Připadá mi, že víceméně ve všech obchodech bylo vše na jedno brdo. Jsou moderní kytky, tak mají na všem kytky, jsou moderní zvířecí motivy, tak jsou na všem zvířata, jsou moderní potisky, vše budiž potištěno. A tak je to rok co rok. Nechce se mi nakupovat v buticích věci pro denní nošení, kde samozřejmě je výběr jiný, z kvalitnějších materiálů a za jiné ceny. Tam jsem ochotna si zakoupit neobvyklý kousek jednou za čas, který budu mít na několik let.

ilustrační foto

Avšak pokud chci sukni, svetřík, halenku, sáčko, slušivé kalhoty - tak kam mám vlastně jít ? Rok od roku je to horší. Materiály jsou tak tenké, že všechno prádlo je pod nimi vidět, ať je to tričko nebo rádoby svetřík. Proč je vše tak průsvitné ? Ano, mohu vrstvit, jenže pak je mi zase ve všem vedro :o)). Navíc ty úžasně stahující materiály s elastanem, na jedné straně obepne, a na druhé straně pěkně vyleze přesně to, co nemá, ach jo...

Raději i přehlížím jak je vše ušito, nitě sem, nitě tam, tady křivý šev, tady křivý výstřih, tady to vůbec na jedné straně nesedí. Hlavně to do obchodu nakoupit někde hodně levně, ono se z toho něco prodá, zbytek dáme do slev, však to nějak půjde...Kdyby v těch obchodech měli možná nabídku sortimentu užší, ale kvalitnější, snad by to bylo i lepší. 

Nebaví mne posunovat neustále hromadu ramínek, abych byla schopná vůbec něco vytáhnout ven a nepopadala mi z druhé strany várka na zem, nebaví mne koukat na ty zmačkané věci.

                                       ilustrační foto                                        

Když jsem v jednom obchodě našla konečně styl, který se mi líbil, materiály byly příjemné, i barvy co mám ráda, zjistila jsem, že největší velikost většinou byla 38, u něčeho dokonce 40, 42 ! To už byl úspěch. Přesto jsem našla úžasný světle šedý svetřík, přesně něco podobného jsem hledala, vybírám velikost (mívám 42, M nebo L podle střihu),  našla jsem L (ať ho nemám obepnutý) a nejdřív jsem chtěla jít rovnou zaplatit, ale pak mi to nedalo a vzala jsem to přes kabinku. No ještě že tak. Svetřík byl úzký...

Byla jsem docela otrávená.                                                                       

Měla jsem ještě čas, tak jsem skoukla boty. Tady už znám svůj problém, musím mít kožené (mám vybočený palec a tím pádem širší nohu - to jsem podědila po mamince), aby si noha udělala pohodlí po svém, takže jsem šla rovnou k tomuto regálu. No výběr nic moc, buď příliš vysoký podpatek (i když podpatky stále nosím velice ráda) nebo zase naopak placky, či klasická lodička bez sebemenšího zajímavého detailu. Jukla jsem do regálů nekožených bot, tam bych si vybrala mnohem rychleji, i jsem po jedněch sáhla, že si je vyzkouším, moc se mi líbily. No jasně, ani náhodou tam tu moji nohu nenarvu jak jsou úzké.

ilustrační foto

 

ilustrační foto

 

Mám já tohle zapotřebí v jeden jediný den ?

Manžel nechtěl věřit, že nic nemám, pohupuji jen kabelkou a v ruce žádné igelitky. Prý co se stalo ? Nic nemají, hlásím. Cože ?? Vždyť mají narvané krámy ? No právě - narvané krámy...

Pokud se chystáte si koupit něco nového - aby vás beránek nepokakal, jak říkala moje mamka - tak vám ze srdce přeji ať jste úspěšnější než já dnes.

A já to zkusím v obchůdkách v jednom městě, kde nemají velké nákupní centrum, kde se ještě drží zuby nehty klasické prodejny, prodavačka se vám věnuje, nosí do kabinky větší či menší velikost, povídá si s vámi s úsměvem na rtech, tam, kde vám řekne, "Stavte se za týden, určitě zkusím sehnat tu vaší velikost". "Dobře, až pojedeme za manželovým tatínkem, tak zase zajdu," odpovídám a těší mne to, že snad tyhle malé obchody nezmizí úplně všechny.


Zítřek je ta nejdůležitější věc v životě...
Přichází k nám o půlnoci velmi čistý.
Je to krásné, když přichází a vkládá se
do našich dlaní.
Doufá, že jsme se ze včerejška nějak poučili.

John Wayne

    

 

JARO V ROZPUKU...

začíná být na zahradě k vidění.

I přesto, že je dnes tak větrný den, vzala jsem foťák a nedočkavě obešla zahradu, chtěla jsem vidět jak se vše probouzí, jak se větvičky obalují malými poupátky, jak raší z hrubé hlíny malé lístečky, jak včely hledají první květy kde mohou po zimě nasávat nektar.

Člověk po dlouhé zimě touží po kráse květů, po zeleni rašících stromů a keřů, po slunci a jeho teplých, objímajících paprscích.

Jaro je nádech...příval vůní a oku lahodících barev. Jaro je kouzlo...co nás omámí. Jaro je láska...jež přichází.

Jaro je krása kolem nás...co hladí a objímá. Jaro je příroda... co nás učí.

 Jaro je štěstí v nás.

Tam, kde je velká láska,

jsou vždycky zázraky.

Willa Cather