Dlouho jsem se rozhodovala...

při pořízení dvou nových pomocníků do kuchyně. Až letos na jaře mne vyprovokovala hláška našeho nejmladšího syna : " Mami prosím tě, jak dlouho už o tom robotu mluvíš? Vždyť pořád něco pečeš a děláš si těsta s ručním mixérem, tak už si ho konečně kup a dopřej si ho i s různými nástavci, ty to využiješ, vždyť tě znám!"

Teda ten mne popíchl, kluk jeden. Projela jsem znovu nabídku na internetu u různých značek a zahlédla výraznou slevu u Ety,  a té se fakt již nedalo odolat. Klikla jsem a objednala.

Od dubna mám kuchyňského robota Eta Gratus Kalibro a byla jsem překvapená, jak rychle jsme se spolu sblížili. Chvilku mi jen trvalo, než jsem vyzkoušela všechny ty nástavce a jsem ráda, že jsem se rozhoupala a pořídila ho.

Pozn. - uvedla jsem značku, ale příspěvek opravdu není sponzorován :-)

A když jsem byla v té euforii, vybrala jsem si i multifunkční hrnec, o kterém jsem mnoho četla a slyšela. 

I zde to byla trefa, hrnec je naprosto skvělá záležitost k vaření pro dvě osoby. Nejenom, že mám uvařeno za krátký čas, ušetřím i elektrickou energii. Hrnec má možnost tlakového vaření, pomalého vaření, horkovzdušnou poklici (takže nemusím zapínat troubu na sporáku kvůli dvěma porcím), funguje jako rýžovar, vařím v něm brambory, těstoviny, polévky, omáčky, peču maso, dělám hranolky (nasucho jako v troubě), no prostě super pomocník.

camembert v anglické slanině, steakové brambory

opečená vinná klobása pod horkovzdušnou poklicí

krutí prso v horkovzduchu

Zajímá mne, zda multifunkční hrnec znáte a využíváte, jak jste spokojené? 

Já jsem nadšená z obou pomocníků :-).

Ála

Plány vzaly za své...

Když jsme v úterý dorazili do Lužnice u Třeboně s tím, že po dvouleté odmlce si zajezdíme čtyři dny na kolech kolem rybníků, po oblíbených cyklotrasách, nebe skýtalo pohled na šedivé mraky, které budily respekt. V odpoledních hodinách jsme stihli jen pár kilometrů v lesích a po hrázi Rožmberka, následně se navečer zatáhlo úplně a celou noc pršelo. To pro cyklistiku není nic příjemného.

Nedalo se nic dělat, nastala mokrá varianta, autem do Třeboně, projít se parkem, náměstím, deštník stále v pohotovosti. 

Objevili jsme nově zrekonstruovaný dům, v blízkosti zámecké brány, kde žil jako první majitel Petr Vok a kde se nyní nachází nádherná cukrárna s názvem

ZÁMECKÁ LÉKÁRNA TŘEBOŇ recepty na zážitky.

Ach, tam bylo krásně. Nyní se konají komentované prohlídky pouze o víkendech, čehož jsme docela litovali, ale nevadí, příští rok si pobyt naplánujeme i na víkend.

Pocit z pošmourného a nevlídného počasí jsme se snažili rozptýlit dobrou kávou a zákuskem, bohužel venku nás opět čekal déšť. 

Odpoledne se mraky protrhaly, slunce vykouklo, my okamžitě po dojetí na Hamr vytáhli kola z kolárny a vyrazili na vyjížďku. Ne, nebylo nám přáno, jezdili jsme asi hodinu a opět se přivalily černé mraky, my otočili kola, nasadili bundy a rychle se vraceli. Nestihli jsem to :-( a pořádně jsme zmokli. Měla jsem bláto i na spoďárech!

Věřili jsme, že další den se vše rozjasní a my strávíme celý den na kolech. Ráno nám však svým deštěm dalo jasně najevo, že naše přání vyslyšeno nebylo. Následovala další mokrá varianta a rozjeli jsme se autem směr Jindřichův Hradec.

Aqua show v pasáži historického domu, na kterou nás nasměrovala majitelka penzionu, se nekonala z technických důvodů. 

Na zámku jsme již kdysi byli, v muzeu také, a tak jsme se pocourali parkem, dali si kávu a přemístili jsme se do Nové Bystřice, kde se nachází Veteran muzeum amerických strojů, procházka časem, kde každý sál je odkazem na jisté období minulého století. Manžel si pamatoval reportáž z Toulavé kamery a vyplatilo se. Netušila jsem, že prohlídka bude tak zajímavá i pro mne. Moc se nám zde líbilo a velmi doporučuji návštěvu, pokud někdy zavítáte do těchto končin.

V pátek ráno bylo jasné, že ani na ty houby před odjezdem nepůjdeme, opět pršelo. Nebylo nám tentokrát přáno, abychom se po dvou letech pokochali pohledem na naše oblíbené rybníky, poseděli na březích a zaposlouchali se do šplouchání drobných vlnek, pozorovali kachny a labutě, projeli známá místa.

Musela jsem si pro sebe z těch pár dní vybrat trochu pozitivních okamžiků, aby zklamání nebylo tak veliké. Hodně jsme si odpočinuli, v jednom pokoji na nás žádná práce nečekala, a tak jsem si četla, pletla, sledovali jsme v posteli na notebooku filmy, manžel si pospával.

Stále platí, že počasí neovlivníme...

Ála

Jak se z nás stali hospodáři...

 na venkově, v malé vesničce, kde žije náš nejstarší syn s rodinou. Oba jsou milovníci venkovského života. Koupili si před lety malý domeček, vše si opravili, a stále opravují, s větším pozemkem, kde pěstují trochu zeleniny, ale hlavně si pořídili ovečky, slepice, kachny a nyní ještě indické běžce. 

Během léta chtěli jet na pár dní na dovolenou na Moravu a přemýšleli jak vyřešit krmení zvířat, nechtěli obtěžovat sousedy, protože se krmí dvakrát denně, na jeden den to pro ně udělají, ale tady se jednalo o dní pět.

A my jsme jim nabídli, že k nim přijedeme a postaráme se. Bylo vidět, že jim naše nabídka přišla velmi vhod. Dojednali jsme si termín a ten se blížil. Najednou jsem začala mít obavy, jak to zvládneme, když vůbec nejsme zvyklí se starat o zvířata! Manžel sice prožíval prázdniny u babičky na vesnici, která měla slepice, králíky, jakžtakž nějakou zkušenost měl, jenže já vůbec a mám v sobě hodně silný respekt ke všem zvířatům, žádné cizí nehladím, neberu do rukou. Na starost jsme dostali i jejich dva psy, výmarskou ohařku a malou, dlouhosrstou, jezevčici.

Den D nastal, mlaďoši nám ukázali co a jak, sbalili se do auta a odjeli. První krmení večer prošlo v pohodě, manžel jim sypal do nádob, vyměňoval vodu a já byla asistentka, pouštěla čerpadlo, podávala nádoby, hlídala vrátka. Druhý den ráno jsem vstala, vypustila pejsky a najednou mne zarazilo ticho. Indičtí běžci neřvali a nedožadovali se zobání! Jdu k jejich stanovišti a ohrádka prázdná, vrátka pootevřená. Letím zpět do domu a volám na manžela : "Dělej, běžci jsou včudu!" Naštěstí byli jen vzadu na zahradě na potůčku a na popohnání se vraceli zpět. Uff, to bylo něco. Povídám: "Hele, ty víš kolik jich bylo?", zamyslí se a odvětí v klidu: "Myslím, že říkali, že jich mají 16." Snažím se počítat, ale jednou mi vychází 15, podruhé 16. Mávnu rukou, zahrada je oplocená, pokud se nějaký zatoulal, objeví se.

Za dva dny si zvířátka na nás zvykla tak, že beran Šimon chodil vedle mne za plotem, jakmile jsem se objevila na zahradě, loudil lupení a kousky burgánu, které jsem mu házela a nechal se od nás drbat. 

Slepičky stávkovaly a vajec jsme moc nenasbírali, avšak veškerý odpad z vaření v kuchyni sezobali s velikou chutí.

Využili jsme náš pobyt k výletům a na cyklistiku, projeli jsme si trasu z Nymburka do Poděbrad, tam přejeli most a vrátili se druhou stranou kolem Labe zpět, projeli jsme si okolní vesnice. Byla to paráda, protože je tam skoro samá rovina. Také jsme si zajeli do Poděbrad, dali si kávu a dort, brali jsme to jako odměnu :-), prošli si kolonádu.

Ještě jsme v pátek stihli zajet do Ostré do Botanicusu, projít si zdejší nádherné zahrady a náš pobyt spojený péčí o malé hospodářství našich mladých končil. Předali jsme jim vše bez ztrát a poškození.

No byl to ale zážitek :-) ...

Ála

Vracím se z toulek...

 Ano, je tomu tak, začalo se mi po psaní na blogu stýskat.

Nedávno jsem si zde hledala sepsaný recept, začetla se a položila jsem si otázku, proč jsem vlastně přestala psát?

Snad vyprahlost, pocit opakujících se témat, zamyšlení, zda v této pádící době má smysl blog psát, zda je vůbec o stárnoucí formát psaní blogů ve virtuálním světě zájem.

Zkusím tedy znovu naskočit na tu tenkou linku zájmu čtenářů.

Můj život se stále točí stejným směrem, v zimě se těším na jaro, léto a následně se mořím na zahradě, ohýbám hřbet na záhonech a ve skleníku, očekávám napjatě úrodu, kterou pak s vypětím všech sil zavařuji a nakládám do sklenic.

Letos ve mně uzrálo rozhodnutí, že takto to již dále nechci. Roky přibývají, sil ubývá a chci, aby v mé duši převládala radost a ne únava.

Příští rok razantně ubereme v pěstování zeleniny a důsledně si rozmyslíme, kolik toho opravdu pro sebe potřebujeme.

Ve chvílích odpočinku si neodpustím se věnovat svým dalším koníčkům a beru do ruky knížky, či jehlice, to mne nepřestalo bavit.

Letos zásobuji rodinu a přátele ponožkami, pletu i nízké, neboť jsou to malé projekty, které jdou rychle od ruky a mám vždy do zásoby připraveno několik párů různých velikostí, jak dámské, tak pánské.

Stále s mužem jezdíme po výletech do přírody, tam je nám nejlépe a také občas vyjedeme na kolech.

Od ledna nastala drobná změna. Můžeme se v klidu a pohodě vydat kam chceme i během týdne, neboť můj muž přestal konečně pracovat. Ač již byl důchodového věku, stále ještě svou činnost OSVČ vykonával. Po společných debatách jsme se dohodli, že zdraví, radost a pohoda jsou pro náš život nyní důležitější a koncem loňského roku vše ukončil.

Vidíte, za těch pár měsíců, kdy jsem se odstavila od blogu, se téměř nic nezměnilo, jsem jen starší :-)))).

Pokud mi budete opět věnovat přízeň a zastavíte se, dáte mi zpětnou vazbu v komentářích, budu za to velmi ráda.

Přeji všem spokojené dny, prozářené stále ještě letními paprsky.

Ála

 

Přání...

 

Srdíčkové pletení...

na přání pro mého nejmladšího syna. Požádal mne o upletení stejného kardiganu, který jsem pletla manželovi, vybral si barvu mnou doporučené příze s tím, že si ji ale sám zaplatí. Nu dobrá, hádat se s ním nebudu, že?

Nastalo měření, objednání příze a pak nekonečné pletení. Vše je podstatně delší, širší (a to je hubeňour!), neustále jsem raději poměřovala a i tak jsem zpočátku musela kus párat, zdála se mu upletená část příliš na tělo. Raději jsem přidala pár centimetrů, aby byl spokojený, chtěl trochu delší také rukávy. Pletení mi trvalo podstatně déle, než bývá u mne zvykem, ale občas jsem tento projekt proložila některými jinými, abych si trochu "odpočinula".

Nyní je vše zdárně dokončeno, kardigan má konečně i knoflíky, které jsem těžko sháněla, aby se hodily na pánský kardigan, synovi padne a spokojeně si ho odnesl domů. 

RANGERS

č.2

příze Loch Lomond

spotřeba 450 g

Uff, naštěstí vše dopadlo dobře.

Pletla jsem pro něj moc ráda...

Ála

Střípky z prázdnin...

Na tři týdny jsme měli doma střídavě vnoučata a tak nebyla nouze o spoustu zážitků,  z naší zahrady zaznívalo nesmírné množství smíchu, hulákání a brebentění. 

První týden se k nám s batohem nastěhoval Máťa, druhý týden jsme vyzvedli Andrejku z letního tábora, kde pobývala 14 dní, a převezli jsme ji přímo k nám domů, Máťa se přemístil k taťkovi. V dalším týdnu se opět vrátil a  přibyl Jonášek, takže již vznikla parta tří dětí. 

Bylo u nás veselo, ale vzhledem k nevyzpytatelnému počasí, které během letošní léta s námi houpá jak na veliké houpačce, nepodařilo se nám výletovat tak, jak jsme měli v plánu. Pokud bylo teplo a slunce silně zahřívalo vzduch, naskákaly děti raději do bazénu.

Mé stanoviště bylo v kuchyni a mým úkolem bylo zásobování všech proviantem. Každý den, či obden, jsem pekla ovocné koláče v koláčové formě, děti posbíraly z keřů ovoce, či jsem sáhla do zavařených zásob, spotřebovávala marmelády. Nechápala jsem, kam se to vše do nich vejde. A vzpomněla si na roky, kdy nás doma bylo pět a vyvařovala jsem stejně. To je již dávno pryč...Večer jsme hrávali prší, člověče nezlob se, či si jen povídali u ohně. Bylo to krásné, osvěžující, naplněné láskou. Užívala jsem si jejich přítomnost a přemýšlela o tom, že za dva tři roky budou mít ti dva puberťáci úplně jiné záliby, o prázdninách u prarodičů už snít nebudou. Dnes jim je čtrnáct a slibovali, že  příští rok si dáme repete! Tak uvidíme.

Pár výletů jsme si užili v týdnu, kdy u nás byla Andrejka sama, takže jsem něco málo nafotila. Na dva dny jsme jim postavili na zahradě stan a přespaly v něm velké děti. Děda je vzal i na ryby, ale přijel celý uondaný, že nestíhal všem třem rozmotávat vlasce. Máťa i Andrejka mají rybářské průkazy, Jonášek ho ještě nepotřebuje, ale svůj prut již také má. Bohužel děti žádní nadšení rybáři zatím nejsou, takže lelkují, neustále melou pusou a plaší ryby. Byla to od dědy oběť!

 A jak jsem výše psala, v kuchyni jsem trávila dost času, musela jsem zpracovat úrodu rybízu, angreštu, začala zavařovat okurky. Byla jsem v jednom kole a večer padala do postele mírně unavená. 

Jednou jsem upekla bublaninu s rybízem a jak jsem formu vyndávala z trouby, smekla se mi ruka s chňapkou a polovinu bublaniny jsem rozmáčkla. To jsem si musela vyfotit, jak jsem nešikovná! Děti mne utěšovaly, že jim to absolutně nevadí a všechno snědly.

Pekla jsem jim domácí housky, byly nadšené, že jsou chutné i druhý den, na to u pečiva z obchodů nejsou zvyklé.

 

Poslední sladké pečení byl dort pro Máťu, s kterým jsme v předposlední den oslavili jeho krásné narozeniny. 

V neděli po obědě jsme zůstali opět sami. Dům po třech báječných týdnech ztichl.

Přiznám se, že celé odpoledne jsem nabírala energii naprostým klidem a nicneděláním.

Bylo to však krásné souznění s vnoučaty...

Ála