Nouze naučila...

 Dalibora housti, jedno přísloví, které zná snad každý. Nouze se nyní odehrává v uzavřených kadeřnických salonech. I ta malá, kde má kadeřnice jedno křeslo, pracuje sama a vždy poskytuje službu jediné zákaznici, mají povinnost mít zavřeno. A my ženy, kterým již věk zpustošil vlasový porost šedivými prameny, máme na hlavách prapodivné skvrny. U mne, která mám  od narození vlasy plavé, nejsou šedivé odrosty z dálky až tolik viditelné, přes zimní měsíce jsem na venkovní procházky často nosila čepice, ale s přicházejícími jarními dny odkládáme nejenom bundy, ale i pokrývky hlavy.

Nedávno zhodnotil můj muž sousedku, s kterou na sebe halekali na zahradě v dostatečné odstupu - Teda ta H. má kusy vlasů úplně bílé a v té její tmavé barvě to vypadá dost otřesně!

Prohlédla jsem si v koupelně zblízka své vlasy a musela jsem zhodnotit, že i já jsem na tom dost otřesně. Musím to napravit. Při nákupu drogistického zboží z e-shopu jsem přihodila do košíku i barvu pro zakrytí šedin. Nejdříve jsem se dívala na značku Ĺoreál, ale ve světlých odstínech bylo uvedeno, že nejsou vhodné na šedivé vlasy a tak jsem musela vybrat z nabídky Schwarzkopf, tam jsem odstín pro sebe našla a uváděli vhodnost pro krytí šedin. 

Můj muž si zahrál na kadeřnici s velkým nadšením a s humorem jemu vlastním. "Dej to sem, já ti nabarvím vlasy tak krásně, že přestaneš chodit ke kadeřnici, jak budeš spokojená. Vždyť už jsem tě před asi 25 lety párkrát barvil." Trochu jsem se vyděsila. Nebylo však jiného zbytí, doma nikdo jiný není (snacha by se hodila!) a tak jsem se svěřila do jeho péče.  

Sám byl velmi zvědavý jak celý chemický proces dopadne, že jakmile umlkl z koupelny vrčivý zvuk fénu, přišel zhodnotit svou práci.

"No vidíš, máš to pěkný, to se mi to krásně povedlo!"

Maličko  jsem si ještě zastřihla ofinu a nás společný kadeřnický

experiment byl zdárně ukončen.

Já se však ke své kadeřnici nesmírně těším...

Ála

Porcelánový svět...

 je název e-shopu ( k nakouknutí zde )s porcelánem, sklem a příbory od českých a slovenských výrobců.

Delší čas jsem zvažovala zakoupení nové talířové soupravy, neboť se naše rodina rozrůstá a zvyšuje se počet strávníků u stolu. Rozhodla jsem se pro čistou bílou barvu s jemným zdobným okrajem. Takové kousky mohu bez problémů přidat k naší větší jídelní soupravě z "cibuláku". Zároveň chci soupravu používat pro běžné stolování. Naše poděděné, se vzpomínkami spojené, jídelní soupravy jsou již roztříštěné do malých, nesourodých počtů, zbytkové, ale vzdát se jich nechceme, zůstávají stále s námi. Odráží se v nich životy našich rodičů či prarodičů. 

Chybí mi obchůdky s českým porcelánem, které postupně přílivem levného jídelního zboží ze všech možných koutů světa, byly nuceny uzavřít své prostory a nákup domácího, známého porcelánu se omezil do velkých měst. To samé se dělo či děje se sklářským průmyslem, kdy náš největší výrobce skla, známý Crystalex v Novém Boru, díky tunelářům měl veliké existenční problémy. Co vše se po sametu zlikvidovalo, z toho až srdce bolí. Co jsme to jenom dopustili?

Při objevení Porcelánového světa jsem zajásala, výběr byl úžasný a opravdu dlouho jsem vybírala. Mezi čistými bílými soupravami jsem zvolila soupravu Constance, značky Thun 1794.

Citace z e-shopu:

THUN 1794

Porcelánka Thun byla založena hrabětem Františkem Josefem Thunem a vrchním ředitelem thunovského panství Janem Mikolášem Weberem roku 1794 v Klášterci na Karlovarsku. Současný majitel porcelánky společnost Thun 1794 zakoupila porcelánku v roce 2009. Kromě závodu v Klášterci do podniku patří závod v Lesově a Nové Roli, kde je i sídlo společnosti.

Do portfólia společnosti patří výroba užitkového porcelánu pro koncové zákazníky, hotelového porcelánu pro profesionální gastro provozy a dále zakázková výroba dle specifických požadavků velkých mezinárodních zákazníků. Společnost je schopna aplikovat všechny dostupné techniky dekorace porcelánu. Svým rozsahem produkce je největší českou porcelánkou s vysokým podílem exportu. 

Nejznámějšími tvary karlovarského porcelánu Thun je bezesporu klasická kolekce Bernadotte nebo Marie Louise. Z moderního porcelánu pak bestseller Tom.

Ač mi výběr talířové soupravy trval mnohem déle než bych si napřímo, na vlastní oči a omak zvolila v obchodě, jsem ráda, že existují možnosti si koupit kvalitní český porcelán a nemusím přitom jezdit nejméně do krajského města, abych vyhledala prodejnu s českým porcelánem. Ani nevím, zda bych ji vůbec našla!

Z pohodlí domova rovnou do Porcelánového světa/ráje...

Ála

Opuštěné koleje...

jsou naší cestou, kdy nás v neděli po obědě zláká hřejivé slunce k procházce. Vlak tudy jezdí pouze od června do října, vozí občasné turisty do Kamenického Šenova, odkud se většinou vydávají na Panskou skálu. V mezičase využíváme opuštěné koleje jako cestu do přírody.

Rozepínám si bundu, stahuji z krku šátek, neboť mne paprsky zahřívají víc než jsem očekávala. Jdeme spořádaně za sebou a očima si kontrolujeme došlap svých nohou, místy jsou pražce velmi ztrouchnivělé, někde chybí i kusy dřeva. Okolní keře a stromy se teprve nadechují a pomalu pouští mízu do svých vrcholků, větve se brzy začnou obalovat pupeny. Těším se na jejich zazelenání, avšak vše má svůj čas. Naše vyřčená slova utíkají vzduchem před nás směrem dopředu, neslyšíme se a tak vždy musíme zastavit, obrátit se proti sobě, abychom si rozuměli, vedle sebe je chůze obtížná.

Nejdůležitější cíl naší cesty si nechávám na konec. Focení nového svetru. S Vlněnými sestrami jsme při on line vysílání na YouTube nahazovaly každá svůj projekt přímo 1.ledna letošního roku. Bylo to zábavné. Hotový je 14 dní, ale chyběla mi chuť do zapošívání "cancourků" a slunečný den k focení.

A tady je výsledek.

Svetr TELJA

dle návodu mé oblíbené návrhářky Jennifer Steingass.

Portugalská příze od firmy Retrosario s názvem Vovó, doplněná ve výpletu Pernillou.

Můj dvorní fotograf se zlepšuje, opravdu se hodně snaží, proto mohu dát i víc fotek.

Po návratu následuje odměna.

Má letošní první káva venku na zahradě...

(ale stále bez koláčku!)

Ála

Po bílých cestách...

pár kilometrů za městem, se vydáváme opět do přírody. Nemusíme mít roušku, nepotkáváme ani živáčka, i když ji v kapsách bund pro jistotu máme. Ve městě se již sníh pomalu rozpouští, v ulicích zůstávají pouhé zbytky odhrnutého sněhu ve vyšších vrstvách, které sluneční paprsky nestíhají rozpustit. V lesích nacházíme křupavé vrstvy sněhu, sledujeme viditelné stopy zvěře, vyšlapané pěšinky, kudy se chodí napít z potůčků a bystřin.

Blahodárné ticho a klid. Na hodinu se necháme zklidňovat Přírodou, ona ví, co nám v danou chvíli pomáhá, co léčí naši mysl.

Příští týden mají naše vnoučata jarní prázdniny, i když jsou vlastně bez školy již dlouho, s distanční výukou však musí být ve svých domovech. Většinou jarní prázdniny tráví u nás a my nyní řešíme, zda rodiče přivezou z jiného okresu naši vnučku, která se nesmírně těší, že bude u nás. Syn je proti, obává se, aby nechtěně na nás svým příjezdem nepřenesli vetřelce. A my se máme rozhodnout a máme dilema. Je to opravdu těžké. Vzhledem k neustále narůstajícím případům jsou obavy na místě.

Nyní jsem ve fázi, kdy už mne celá situace s pandemií dusí a vyvolává černé myšlenky, ač jsem veliký životní optimista. Již je jasné, že v letošním roce nás nečeká výrazné zlepšení, spíše jen zhoršení. 

Uklidním se pouze v Přírodě.

Snad jen vysoko v oblacích je čisto, bez viru a mutací...

Ála 

 

Mrazila jsem v mrazu...

 své vlněné krásky a krasavce.

Do nedávna jsem nevěděla, člověk se neustále učí, že vlněným produktům dělá mrazivý vzduch moc dobře. Svetry totiž stačí vyprat jednou či dvakrát za rok, je však důležité dávat je větrat. Vlna má tu schopnost nasávat přirozenou vlhkost, která jí dělá dobře, avšak přílišné máchání ve vodě zase až tolik ráda nemá.

V největších mrazech jsem dala ven sušák, svetry oblékla na ramínka a pověsila. Nechala jsem je mrazit asi dvě hodiny, pak jsem je přemístila domů, kde ještě na ramínkách nechala proschnout. A ven jsem dala další várku.

Svetry byly neskutečně voňavé, jako když seberete v létě proschlé prádlo, které voní venkem.

Před pár dny jsem si prohlížela ve skupině Emiteri yarns nové nabarvené příze paní Janou, která barví neskutečné krásky. Většinou odolávám, příze nejsou zrovna levné a já si vždy říkám - Potřebuji je? Většinou si odpovím - Ne, samozřejmě, že ne!

A tak jsem si nad fotkami vzdychala, ba přímo lkala, že můj muž zareagoval dotazem - Co se ti děje? Zvedl se a přišel se ke stolu podívat. "Teda to je krása!" vypadlo z něj. "Proč si je neobjednáš, proč stále váháš?"

Dnes mi Zásilkovna rozzářila páteční den. Domů jsem si přinesla krabičku a v ní tyhle tři krásky, které se brzy promění ve svetr.

Páteční odpoledne, rozzářené radostí a plné slunečních paprsků, které zahřívaly sněhové bariéry a shazovaly sníh ze střech, jsme si zajeli užít do lesa. Sice jsou cesty rozbahněné, místy zledovatělé, ale to nám ani trochu nevadilo. Vždyť jenom nadýchat se z plna hrdla, vnímat lesní ticho, sledovat klikaté cestičky ve sněhu vydupané zvěří, zahodit všechny negace za hlavu, to je to nejlepší, co člověk pro sebe může udělat. Chceme vše přežít a dál žít.

Maličkosti velké významem...

Ála

***

Cesty

hrbolaté

neschůdní

končící v dálavách

provází životem

drží směr

brání nohy bolavé

tiší žal

dávají smysl i cíl

až do konce našich dní...

***

Odhodit pohodlnost...

 a nezapomínat na sebe, na své Já, je i v této nebývalé době rozhodující pro vnitřní spokojenost. Alespoň já to tak vnímám. Uvědomila jsem si nedávno, že jsem začala pomalu, plíživě a postupně, avšak nechtěně, aniž bych si řádně uvědomovala, že tak činím, rezignovat na svou radost z líčení, hezkého oblečení. Tím, že chodím nakupovat minimálně, mezi lidmi se vyskytuji sporadicky, když nepočítám svého manžela a o víkendu syna, mé pobyty venku se odehrávají spíše v přírodě, na lesních cestách, v postranních městských uličkách, kolem rybníků a okolních loukách, neustále chodím ve sportovním oblečení, čepici vraženou hluboko do čela, šátek či nákrčník do poloviny obličeje. Můj nejčastější "outfit" v posledních měsících.

Najednou mi došlo, že svůj zvyk se nalíčit každé ráno, opomíjím a svůj rituál jsem odsunula stranou. Uvědomila jsem si, že tímto krokem dávám na první místo svou pohodlnost či přímo lenost. Avšak jednoduché odůvodnění - vždyť nechodím mezi lidi, vůbec není na místě. Jsem ve věku, kdy má pleť jiskrně nezáří, nemá barvu dozrávající meruňky, je bledá a ochablá, pokožka v oblasti očního okolí je již notně svraštělá a do světa hlásí svou opotřebovanost. Tak to je a s pokorou vše přijímám. A právě o to víc bych se měla věnovat zkrášlování, které máme my ženy, alespoň většina z nás určitě, tak rády. Vždy jsem se o "šminky" zajímala a už jako mladá bych bez, i drobného, nalíčení paty ven nevytáhla.

Razantně jsem si řekla A DOST...

Ze skříně jsem vytáhla sportovní sukně, starší šaty, svetříky a oblékám je na doma. Každé ráno se jemně nalíčím, pečlivě nanesu stíny, přidám řasenku a tvářenku, rty lehce šmrncnu rtěnkou (ty obzvláště kvůli rouškám zahálejí), navoním se, hezky učešu. A hned je ten den hezčí.

Pro větší elán a chuť si s líčením opět hrát, objednala jsem si z e-shopu pár nových zkrášlovacích produktů, sadu stínů, rtěnku, řasenku, odličovací produkty.

Mé razantní odhození pohodlnosti mělo nečekaný účinek. Manžel si najednou vytáhl ze skříně starší manšestráky a oblékl si sportovní košili. Na mou otázku "Kam jdeš?" mi odvětil "Když ty chodíš doma tak hezky upravená, tak já chci taky!"

Každý den může být hezčí.

Musíme si ho však udělat hlavně my sami...

Ála

Nedělní moučník...

v podobě malého dortíku jsem připravila pro naše mladé, které jsme pozvali na oběd. Syn měl na víkend u sebe kluky a tak jsem se s ním domlouvala, že bych uvařila asi omáčku, ale pokud by měli jiné přání, ať mi včas dá vědět. V pátek volal - "Mami, kluci chtějí knedlo, zelo...nevadí?" Změna plánu, doma mám vepřové, přidám do pekáče ještě kuřecí stehna, ty děti raději, zelí udělám dvoje - hlávkové a kysané, děti raději sladší, bramborové knedlíky připravím jako špalíčky, ty děti baví počítat na talíři. Jo a hovězí vývar s nudlemi, ten děti milují. Hm, upeču v sobotu něco sladkého na neděli, tomu děti také nikdy neřeknou ne a manžel bude rád, že se objeví doma sladkost. Já jsem v hubnoucím režimu, žádné sladkosti nebaštím, to mi vůbec nevadí, stvořím dortík pro ně moc ráda. A protože máme velké zásoby jablek, vymyslela jsem následující kombinaci.

Jablečný dortík s mascarpone

Jablka strouhaná mám zavařená ve sklenicích i zamražená v sáčcích.

Na podzim nám kamarád daroval velké množství padaných, sladkých jablek a musela jsem je velmi rychle spotřebovat. Nezbylo proto nic jiného než uskladnit je zavařením a mražením.

Pomocí vykrajovátka na cukroví jsem tvořila ze strouhané čokolády motýlky.

Malé vábení jara.

Dortík jsem samozřejmě vůbec neochutnala, prý byl vynikající, zbylé kousky jsem dala dětem do krabiček a manželovi nechala ještě také jeden, aby neřekl, že všechno rozdám. 

Rozdávám totiž moc ráda... :-)

Ála