s vlastním mužem bývá pro mne občas mírné utrpení.
Ne, že bychom snad doma měli oddělené ložnice, to v žádném případě nehrozí, usínáme vedle sebe stále rádi.
Je tu však jedno velké ale.
Chrápe.
On tvrdí, že o tom nic neví, ale já to za ty roky během spaní v hotelích a penzionech,
mám naposlouchané až dost.
mám naposlouchané až dost.
Doma je to v pohodě, většinou usnu dřív než on a můj spánek bývá hodně tvrdý, jeho krční serenády mne již neprobudí.
Pokud nastane okamžik neslučitelný s mým spánkem, mohu odejít do druhého pokoje i s peřinou.
Pokud nastane okamžik neslučitelný s mým spánkem, mohu odejít do druhého pokoje i s peřinou.
Cizí pokoj v cizím prostředí na mne vždy působí zvláštně, první noc mívám problém s usínáním a je většinou skoro probdělá než se s danou energií v místnosti sžiji. Nestíhám proto usnout dřív.
Někdy zafungují dvě dvojky bílého vína :o) a já se ponořím do spánku a svých snů, jako když mne do vody hodí.
Ve Slavonicích byl pokoj malý, útulný, postel neproleželá a já první noc usnula sotva jsem ulehla. Důvod byl zcela jasný, po prvních najetých kilometrech mé tělo nepřemýšlelo o žádných proudících energií, to si chtělo odpočinout a vytvořit si energii svou vlastní, aby zvládlo druhý den v sedle.
Další noc se odehrála také v naprosté pohodě, opět jsem usnula rychlostí blesku.
To, že třetí noc bude tak ukrutná, by mne ani ve snu nenapadlo.
Prohlídky památek mne zřejmě příliš neunavily a mně se vůbec nechtělo spát. Vínko nezabíralo a než abych se převalovala sem a tam, pustila jsem si film s tím, že to mne spolehlivě uspí.
Neuspalo a můj muž přišel s úsměvem na tváři jak si chlapi báječně popovídali, když jsme všechny ženský šly na kutě.
Věděla jsem, že je zle.
Navštívil koupelnu, navlékl pyžamo, dal mi pusu na dobrou noc a během vteřiny to začalo.
Serenáda z plných plic.
Bylo jedno zda leží na boku pravém, levém či na zádech.
Bylo jedno zda leží na boku pravém, levém či na zádech.
Mlaskala jsem, nejdříve jemně, posléze jsem zvyšovala intenzitu svého vyjádření nespokojenosti, že jsem si jazyk málem přetrhla.
Všechno marně.
Tak jsem zkusila ulehnout na bok těsně uchem na polštář, malým polštářkem (který si vždy vozím sebou) utěsnit ucho druhé.
Zvuk pronikal i tak.
Mlaskala jsem už tak nahlas, že jsem měla obavu, zda neruším spáče ve vedlejším pokoji.
Můj spolunocležník byl naprosto spokojený ve své říši snů a neochvějně pochrupoval na celý pokoj klidně dál.
A já hloupá jsem si nerozsvítila lampičku a nevzala do ruky knížku, abych se uspala písmenky. Brala jsme nepochopitelně ohled, aby ho světlo neprobudilo. Mozek asi chtěl tolik spát, že přestal přemýšlet a nedal mi signál o tom, že v tuto chvíli musím bojovat sama za sebe a o svůj nárok na spánek.
Usnula jsem kolem půl čtvrté.
Byla jsem již tak uondaná, že jsem snad přestala asi slyšet.
Ráno jsem se vzbudila v půl 8 a kupodivu jsem byla schopná fungovat.
Můj muž se vzbudil za hodinu po mně a tvářil se jak nakopnutý drn, celý pomačkaný, zamračený a uvzdychaný.
Nechápavě jsem na něj zírala, ale nic neříkala.
Až na snídani jsem mu vyprávěla, jakou jsem měla úžasnou noc.
"No, nepovídej? Měla jsi do mne strčit."
"Ne, já tě měla shodit z té postele nebo přetáhnout polštářem!!"
A poučení pro příště?
Dám si ty dvojky TŘI...
