O VELKÝCH LITERÁTECH.
Nahlédneme pod pokličku i těch našich velikánů.
Božena Němcová
Zatímco například taková Babička je příběh malebný a idylický, život její autorky měl k jakékoliv selance velmi daleko. Zažila v něm totiž vše, co může mladé a ctižádostivé ženě ublížit - nanicovatý a chladný vztah s rodiči, svatbu s mužem, kterého neznala, natož aby ho milovala, nemoci, chudobu, hlad, věčné rozmíšky, domácí násilí i smrt nejstaršího syna Hynka. Není divu, že si chtěla svůj život vylepšit po svém, toužila vyniknout, uspět, zapojit se do společenského dění, být krásná, obletovaná, svobodná a nezávislá. A také byla hodně nekonvenční a v manželství trochu nespolehlivá. Zvláštní slabost měla v tomto směru především pro lékaře. Bylo veřejným tajemstvím, že se zapletla s básníkem a studentem medicíny Václavem Bolemírem Nebeským, s doktorem Janem Helceletem, patologem Vilémem Dušanem Lamblem či medikem Hanušem Jurenkou. "Žila nekonformně, věřila například, že žena smí milovat tři muže najednou. Byl v tom vliv Francie, kde měli na očích George Sandovou a kde se o takovém vícemužství hodně teoretizovalo," komentovala život Němcové literární historička Jaroslava Janáčková.
Karel Hynek Mácha
O soukromí největšího českého romantika mezi básníky se toho ví možná víc než o jeho tvorbě. Když se začne propírat jeho intimní život, se kterým se svěřoval ve svých denících, naskočí i literárním barbarům barvité detaily a ženám ruměnec na tváři. Nechme tedy košilaté zápisky být a připomeňme, že se básník ve skutečnosti jmenoval Ignác, jméno dostal po svém kmotrovi. Když přišlo básníkovo národní prozření, změnil si jméno na Hynka, o němž si myslel, že je počeštělá verze Ignáce. Není, ale to nevadí. Domácky se totiž Ignácovi říká Nácek nebo Nácíček. Jen si představte, jak by asi vypadal památný básníkův pohřeb na Slavíně v květnu 1939, kdy národ manifestoval svůj odpor proti nacismu...
Karel Jaromír Erben
Jsou literáti bouřliváci, dobrodruhové, excentrici, bonviváni, dokonce i podvodníci a zlosynové - a pak jsou tací, o nichž nejde říct prakticky nic, rozhodně nic výstředního. Musí to tak být, aby mohl být vesmír v rovnováze. Právě takovou postavou české literatury se zdá být Erben, na pohled neduživý střízlík v brýlích, z něhož na dochovaných portrétech neprýští charizma ani vášeň. Inu, prototyp rakousko-uherského ouřady, řeklo by se. Efektní by samozřejmě bylo, pokud by ve skutečnosti Erben sršel vtipem a vytloukal pražské šantány. Jenže podle všeho byl sběratel pohádek takový, jak vypadal. Odmala, často a vážně churavěl, na povolání učitele byl příliš plachý a tak vystudoval práva a nejšťastnější byl, když se stal archivářem. Ví se o něm, že se při sebemenším rozrušení zajíkal a koktal.Svou milou Betynku Mečířovou si namlouval tak dlouho, až vztah "přechodili", takže krátce po veselce popsal svou ženu takto : "Není žádná krása, jmění její po otci nevelké, avšak jest srdce dobrého a umí se do okolností dobře hoditi...". Je proto s podivem, že někdo tak neprůbojný a rezervovaný napsal tak působivé a imaginativní dílo, jako je Kytice.
František Gellner
Hlavně nic zbytečného navíc, žádné okrasy a slovíčkaření, básnické obrazy, serepetičky, metafory, poetické blouznění či rozplizlé verše. František Gellner byl "pankáč české poezie" desítky let předtím, než kouzlu jeho jednoduchých, ostrých a ironických veršů podlehly české punkové a bigbítové kapely. A jak psal, tak žil a také zemřel - nebo se spíš vytratil. Nikdy nebyl přičinlivý student, za svůj krátký život studoval na technice ve Vídni (odkud ho vyhodili, protože byl víc bohém než student), na báňské akademii v Příbrami i v Mnichově, Paříži i v Drážďanech. Někdy pracoval, často ne, cestoval a hodně pil, až nakonec zakotvil v redakci Lidových novin v Brně jako karikaturista a fejetonista. Když začala světová válka, narukoval na haličskou frontu. A s válkou se básník vyrovnal skutečně punkově a anarchisticky : při únavném a vysilujícím pochodu do Haliče si údajně lehl do škarpy a čekal, až se s ním osud vypořádá. Víc o něm není známo nic. Skončil přesně tak, jak si přál.
Jan Amos Komenský
V jedné nevkusné odrhovačce se zpívá, že" Jan Amos Komenský byl machr na ženský". Vůči učiteli národů je to krajně neuctivý popěvek, když uvážíte, jak trudný měl exulantský život. Jenže ono na tom malé zrnko pravdy přeci jenom bude, vždyť se za život Komenský oženil celkem třikrát. Jako první si vzal Magdalenu z bohaté rodiny úředníka Buriana Vizovského. Ovšem to, co začalo šťastně, skončilo rychle a tragicky - jeho žena i s dětmi zemřela při epidemii moru. Už o dva roky později se oženil podruhé, tentokrát s movitou Marií Dorotou Cyrillovou, s níž povil čtyři děti. Ačkoliv ho osud vláčel od čerta k ďáblu, vydrželo manželství téměř čtvrt století. Nakonec i Marie zemřela. Byť bylo tehdy Komenskému bezmála šedesát, rozhodl se oženit ještě jednou, a to s Janou Gajusovou, jež byla o generaci mladší, při síle a i při penězích. Díky zkušenostem se ženami pak mohl Jan Amos krom didaktických, filozofických či lingvistických spisů sepsat i praktičtější literaturu, třeba Řád manželství. A z osobní praxe těžil i při psaní Vševědy, v níž radí : "Manželka budiž vybírána s třemi P. To jest pobožná, počestná, prozíravá, a je-li možno, též pěkná a peněžitá."
Všichni jsme jenom lidé...
