úterý 10. listopadu 2015

BRAMBOROVO-TVAROHOVÉ PLACIČKY...

se zelným salátem, připravené jako rychlá teplá večeře.
Není nad jednoduché recepty.

Potřebujeme tvaroh 
(já na placičky používám červený ve vaničce) 
a bramborové těsto v prášku (proto je to rychlý recept).
Já sice nejraději připravuji vše z čerstvých surovin, ale občas sáhnu i po nějakém polotovaru, jednou za čas nám to snad neuškodí :o)).

Do sypkého těsta přidám tvaroh a vody o trochu méně než je v návodu na přípravu těsta, tak aby se vše pěkně spojilo.
Nechám chvíli odpočinout a mezitím si připravím pánev s olejem.


Z těsta vytvaruji dva hady a krájím kousky, které zploštím
díratou obracečkou a tím placičky získají zajímavé hrbolky.
Smažím do růžova, nechám okapat na papírové utěrce.
Jako přílohu si můžete připravit jakýkoli salát, my nejraději zelný s mrkví, sladkokyselý zakápnutý olejem.

Jsou výborné i druhý den studené - tady pokud zbydou...

pondělí 9. listopadu 2015

AŽ ZAČNE CHUMELIT...

budeme mít hlavy v teple už skoro všichni, neboť každému z rodiny háčkuji nové čapky.
Když jsem byla mládě, maminka mi vždy kladla na srdce, že teplo musí být od nohou, jinak nastydnu a hlavu mám mít také v teple, jinak nastydnu :o)). Faktem je, že strašně ráda chodím naboso, v létě si to opravdu užívám, a když je podzim, zima, tak sice nasadím ponožky či punčocháče, ale doma - doma vše musím urychleně sundat z nohou a ťapkat si v bačkorách naboso. 
A s čepicemi jsem měla vždy problém. Nechtěla jsem je nosit, protože "uplácnu si účes a budu vypadat jako blbka, mami..." a tak jsem vzdorovala mnoho let. Nosila jsem krátké účesy a ty si s čepicemi moc nerozumněly. Nevím jak se to tak nějak přihodilo a najednou jsem se vzhlédla v kloboucích. Nosila jsem hnědý, červený, béžový. Moc se mi to líbilo, bylo to takové hodně dámské, jako móda za první republiky, kterou jsem vždy obdivovala jaká je noblesní jak pro ženy, tak pro muže.
Pak přišel čas baretek. Nakoupila jsem si na zimu asi šest odstínů, naučila jsem se je nasazovat na hlavu různými způsoby a velmi mne bavilo je kombinovat s šálami. To jsem začala mít období polodlouhých vlasů a ty si s baretkami rozumněly daleko lépe.
V posledních letech si v pohodě narazím i kulicha, když je venku mráz a jdeme se projít, účes neúčes, je mi to fuk, hlavně že je mi teplo :o)). Maminka by měla radost.

Mám velmi v oblibě barvu malinovou, volba odstínu nové čapky pro mne proto byla jasná.


Chtěla jsem naprosto jednoduchou čepici baretového typu.

Měla jsem zbytky černé příze, ač černou v oblibě nemám, nejstaršímu synovi jsem ji nakombinovala alespoň s bílou.



Pro Jonáška jsem vybrala tyrkysovou barvu a aby mu netáhlo na ouška, přiháčkovala jsem i chrániče se šňůrkami. Jako ozdobu jsem uháčkovala dva pásky, které se rozháčkováním každého řetízkového oka na oka dvě, samy zkroutily. Uprostřed jsem je spojila knoflíkem a přišila k čepici.



Manžel si koupil novou bundu, černou. Nijak jsem nejásala (černá barva je pro mne smutná), ale když si ji zkoušel, musela jsem uznat, že mu sluší. Nicméně jsem mu k ní hned v obchodě vybrala šálu, černošedou kostku a následně uháčkovala čepici. A trochu přizdobila bambulí a ozdobným kolečkem. No, to abych tam tedy dostala tu černou kombinaci s bundou :o)).




To však ještě nejsou všechny čepice, zbývá mi pro Matýska, Amálku a nejmladšího syna. Prostřední již svou obdržel, jen jsem ji zapomněla nafotit, tak až ho v ní "odchytím", napravím.

Jen si tak říkám při pohledu z okna, zda vůbec letos pokrývky hlavy užijeme ? Zatím to tak nevypadá, ale abychom pak v prosinci nebyli velmi překvapeni sněhovou nadílkou, která nás potrápí až do jara. Člověk nikdy neví co mu příroda předvede.

Svatý Martin na bílém koni ale zřejmě nepřijede...


neděle 8. listopadu 2015

KAM SE VYDÁME DNES...

padla otázka před nedělní Toulavou kamerou, kterou pravidelně s mužem sledujeme od jejího prvního dílu. Máme rádi přiblížení zajímavostí z naší republiky okem kamery, občas si zapíšeme nové tipy na výlety. Je to již náš malý rituál, uvařená káva voní na stolku a půl hodinka toulek z pozice sed na gauči. Nedělní ráno bylo již při probuzení naprosto odlišné od sobotního, které se vyznačovalo mlhou a drobným deštěm, a tak bylo jasné, že odpoledne s radostí vyrazíme do přírody.
Navrhla jsem Vysokou Lípu a buď na Šaunštejn nebo po České silnici, rozhodneme se na místě.



Já chtěla na hrad, muž po České silnici, tentokrát jsem ustoupila - vynahradím si to jindy, neboj.

Byli jsme docela překvapeni kolik německých turistů mělo zaparkovaná auta jak v Jetřichovicích, tak ve Vysoké Lípě. Přeci jenom je již dávno po sezoně, ale slunečné podzimní počasí dělá své a stále láká každého kdo má toulky v přírodě rád. 

Vysoká Lípa je rekrační vesnice a vznikla patrně na přelomu 13. a 14.století na původní České stezce v blízkosti skalního hradu Šaunštejn. Z hlediska lidové architektury patří obec spolu s Meznou a Jetřichovicemi mezi skvosty Českého Švýcarska.

Šaunštejn byl založen Berky z Dubé pravděpodobně koncem 13.století k ochraně přepravovaného zboží na stezce. Později se stal centrem loupení, činnosti, proti které byl původně založen. Loupení je písemně doloženo. Celá oblast byla loupením tak vyhlášená, že se na ni valila vojska ze všech stran. Jako opuštěný hrad se posléze stal útočištěm zběhů a drobných lupičů.

Česká silnice je úzká lesní silnička, která spojuje Vysokou Lípu se Zadními Jetřichovicemi, částečně vede po nejstarší obchodní stezce z Lužice přes Sasko do Čech. Pro motorová vozidla je uzavřena, vede zde pouze značená turistická trasa.





Nádherná viditelnost po okolí do dálek umocňovala úžasné odpoledne, viděli jsme mezi jinými i Mariinu skálu - Mariánku a já si uvědomila, že tam nahoře jsme mnoho let již nebyli, takže další námět na výlet, výšlap na skálu a z dřevěného altánku pozorovat okolní skály. Jen nevím, zda to zvládnu s mým strachem z výšek, který se s přibývajícím věkem zvyšuje.




Pokud bude slunečné počasí pokračovat, zavedu vás možná ještě letos opět do nádherné krajiny Českého Švýcarska, kterou mám nadosah.


Je tolik krás kolem nás...


 


















pátek 6. listopadu 2015

VYBAVENA DO MRAZIVÝCH DNŮ...

už je háčkovanou sukní naše Gabča. Dnes předáno, vyzkoušeno před mýma očima a já vrněla spokojeností. Padla jí jak ulitá a tolik jí sluší, až jsem jen vzdychla, podívala se na její boky a na své boky, zakroutila hlavou, že holt pro moji velikost by to nebylo prostě ono (mám velikost 40-42, taková ta klasika) a že já už tuhle štíhlou éru mám za sebou.
Nedalo mi to a ještě jsem přikoupila zimní punčocháče a protože já miluji na zimu k sukním barevné, vybrala jsem i pro ni, a to fuchsiové. K šedé sukni se velmi hodí. A svetřík už si určitě zakoupí sama :o)).





Háčkovala jsem z vlny Karisma od Dropsu, háček č.4, spotřeba na velikost S (65 cm v pase, 87 cm přes boky) byla 350 g. Délka sukně je 45 cm. Knoflíčky jsou takové zvláštní, měňavé od šedé do jemně fialkové a to zblízka :o)). Zevnitř u prvního knoflíku jsem všila ještě háček s očkem, aby nic neodstávalo. Zpracováno dle návodu zde.



Doufám, že se v ní v zimě hodně ohřeje, je opravdu teploučká...

čtvrtek 5. listopadu 2015

DÁREK JEN TAK...

jsem dostala v neděli. Nemám svátek, nemám narozeniny, nejsou vánoce...
A přesto jsem dárek dostala. Jak k tomu došlo ?
V sobotu jela naše Gabča s kamarádkami na koncert Richarda Krajča a jeho kapely Kryštof. Trochu jsem jí záviděla (v dobrém ), protože jeho písničky mám moc ráda a tak ze mne vypadlo, že kdyby náhodou na koncertě prodávali CD a měli nějaké Best Of, ať si na mne vzpomene.
Vzpomněla si a v neděli, když šli naši mladí na procházku s Jonáškem, mi ho přinesla. Při dotazu kolik jí zaplatím, jen zakroutila hlavou a že prý ani náhodou, prostě nic. A tak jsem dostala dárek jen tak.
Už jsem si CD pustila dvakrát a broukám si s Richardem občas slova, která umí tak krásně poskládat do písničky. 




Napořád budu mít toto cedéčko spojené s Gábinkou, s dárkem od ní. Jsem tolik šťastná, že ji i Amálku máme v naší rodině. Je to dar, když si lidé porozumí a jsou naladěni na stejnou "vlnu". 
Snacha a tchýně - slova, která někdy mají nechvalnou pověst. Dvě ženy, které v životě muže propojují své životy. Jedna porodila jeho a druhá mu porodila potomky, je jeho žena. Obě by v jeho srdci měly mít své místo. Avšak matka by měla to své "první" místo přepustit beze slov té "druhé", jeho ženě. O tom všem to je. Brát ji takovou jaká je, nesledovat její možné přešlapy, nedokonalosti, ale pomáhat jí případnou radou, ale jen pokud o to stojí a chce je slyšet. Pokud ne, nechat si ta slova pro sebe. Chválit ji za péči o domácnost, za starostlivost o děti, dávat ji najevo, že ji vždy vyslechnu i když problém nevyřeším. Je to jejich život, jejich vztah a oni v něm žijí spolu. A také jsou za vše odpovědni jen oni. My rodiče je sledujeme zpovzdálí a držíme jim pěsti.

Jejich štěstí je naše štěstí...

________________________________

Lolita
Richard Krajčo/Richard Krajčo,Pavel Studník
  
Jsem vůně kterou plaveš,
když proskočím ti srdcem
jsem hra co neuhraješ
jsem nic co zmizí v ruce
jsem za soumraku buše
její duše co tě tak pálí
jsem otazníkem zda-li
jsme už dávno neprohráli.

Brány noci, vrány křídly leští háv
noc je symfonie a hvězdy střepy z krás

Jsem tři trubky jeden buben
jsem vesmír co ti ladí
jsem 1.červen když je duben
a ostří co tě hladí
Jsem vůně která sviští
když proskočím ti srdcem
jsi mé světlo na jevišti
já tvým posledním hercem

Brány noci, vrány křídly leští háv
noc je symfonie a hvězdy střepy z krás
Brány z písků, brání světlům někde v nás
den je tvoje vina a Nabokova hráz
 

 

středa 4. listopadu 2015

DUŠENÁ ZELENINA S TVAROHOVÝMI KNEDLÍČKY...

je jedním z dalších vyzkoušených receptů z knížky Kuchařka ze Svatojánu, z které velice ráda čerpám tipy na vaření.
Vždy, když se o víkendu vaří hodně z masa, míváme během týdne s mužem chuť na jednoduchou, lehkou a více zdravou stravu, což nám zeleninová jídla naprosto dopřávají. Vím však, že z nás zřejmě vegetariáni nebudou, to bychom museli dostat jedině zákaz od lékaře :o), a to doufám nikdy hrozit nebude. Nejíme maso příliš často, takže snad to je pro náš organismus v pohodě.

Pro dnešní den jsem si vybrala shora uvedený recept a škoda, že nelze přenést vůni a chuť skrz monitor, protože to bylo vynikající. Můj muž si přidal a  jsem zvědavá ještě na syna, co bude říkat.





Na másle necháme změknout velkou pokrájenou cibuli, asi po pěti minutách přidáme pokrájené 3 mrkve, jeden květák nadrobno a malou cuketu na kolečka/půlkolečka. V receptu je 200 g kapustiček - ty jsem nedávala, nemáme je příliš v oblibě. Dusíme mírně podlité vývarem nebo vodou do poloměkka. Osolíme, opepříme, zalijeme 100 ml smetany, promícháme a poprášíme 1 lžící hladké mouky. Rozmícháme a ještě pár minut podusíme.
Zelenina nesmí být rozvařená, ale křupavá,
 takže vše trvá pouhých 15-20 minut.

Na knedlíčky si uděláme těsto z 500 g tvarohu (baleného v papíru!), 250 g strouhaných vařených brambor, 2 vajec, 250 g krupice a lžičky soli. Z těsta tvoříme asi 50 malých knedlíčků (já jsem těsto rozdělila na 5 dílů a z každého dílu jsem udělala "hada" a z toho 10 knedlíčků, tím jsem docílila, že byly víceméně stejné), které zavařujeme do vroucí osolené vody, zamícháme a vaříme 5-7 minut od chvíle, kdy vyplavou na povrch.



Tvarohové knedlíčky si zařazuji do paměti jako přílohu, kterou budu vařit určitě vícekrát i k jiným jídlům, jsou velmi jednoduché a chutné.

Pokud máte rádi zeleninu, neváhejte a vyzkoušejte.

 

  

pondělí 2. listopadu 2015

NEDĚLNÍ TOULÁNÍ...

na  Lemberku.





Měli jsme trochu hektické dny, třídenní návštěva u nás doma byla moc fajn, ale já cítila trochu únavu. Potřebovala jsem do přírody, potoulat se, nadýchat lesního vzduchu, pokochat krásou podzimní krajiny. Musím říct, že letošní podzimní počasí je nádherné, i když se pomalu ochlazuje, slunce dává dnům úžasnou atmosféru. Stromy zbarvené do tolika odstínů žluté, červené, hnědé - je až neskutečné jak ta pestrá paleta bere dech. 
Cestou z parkoviště jsem měla každou chvíli hlavu vzhůru a pozorovala stromy, občas brouzdala kupou listí, snažila se zachytit příjemné okamžiky do fotek. Můj muž se vždy zastavil a čekal až si vše nafotím, takže jsem ho nemusela dohánět :o).

Na prohlídku jsme nešli, interiéry již známe.



 

Hrad Lemberk

Zdejší území získal za své služby panovníkovi v první třetině 13.století Havel z Lemberka, pocházející z rodu Markvarticů. Stal se tak zakladatelem rodu Lemberků. Založil tu několik osad a také kolem roku 1240 hrad s tehdy moderním jménem Löwenberg. Lva měl i na svém erbu. Jméno si obyvatelé počeštili. Pobývala zde i Zdislava z Lemberka, v roce 1995 prohlášena za svatou Janem Pavlem II.
Hrad byl několikrát přestavován, takže úvodní podobu dnes neznáme. V roce 1428 jej obsadili Husité pod vedením Aleše ze Žemberka, roku 1430 převzal panství rod Berků z Dubé a i v dalších desetiletích se zde střídali majitelé (např. rod Donínů) a drancující vojáci. V roce 1518 panství s hradem koupil Vilém z Illburka, fojt z Horní Lužice a v listinách bylo popsáno jako zubožené, kde čtyři z někdejších šesti vesnic byly zcela pusté.  

Zámek Lemberk

Po roce 1550 došlo k přestavbě hradu na renesanční zámek. Z původních zdí však bylo zachováno velice málo, byly pobořeny i při této přestavbě, ucelená je jen část okrouhlé věže v jižní části hradu. Došlo ke stavbě zámeckého křídla v renesančním slohu, které bylo počátkem 17.století pány z Donína zvýšeno o další, druhé patro. Byl zde upraven dřevěný, bohatě vyzdobený kazetový a sál byl pojmenován jako Sál bajek. Páni z Bredy zámek upravovali podle italských a holandských vzorů. V dalších dobách byl zámek stále vylepšován, rozšířen o kapli Seslání Ducha svatého, rytířský sál a další zámecké křídlo.
Roku 1726 od Bredů kupuje zámek hrabě Filip Josef Gallas, čímž přechází do majetku Gallasů. Protože však Filip Josef neměl žádné mužské potomky, odkázal veškeré své majetky včetně Lemberka svému synovci Kristiánu Filipi svobodnému pánu z Clamu, který ke jménu šlechtického rodu přidal také jméno zděděného rodu a tím vznikl rod Clam-Gallasů. Zámek Lemberk vlastnili Clam-Gallasové až do roku 1930, kdy zemřel poslední mužský člen tohoto rodu, Franz Clam-Gallas. Lemberk poté zdědila jedna z jeho sedmi dcer, Gabriela, provdaná za prince Adolfa Auersperga.
V roce 1945 byl zámek patřící rodině Auersperg státem vyvlastněn tzv. Benešovými dekrety.
Pod zámkem je Zdislavina studánka. 



Domů jsme se vrátili s báječným pocitem, mírně vyfoukaní, ale příjemně naladění. A to je smysl toulání v přírodě. 

Alespoň pro mne určitě ano...