BALÍČEK Z KNIHKUPECTVÍ...

mi dovezl pošťák v týdnu.

Začínám si dělat zásoby knih na nadcházející podzim a zimu, kdy zajisté budu mít daleko víc času na čtení. Však už si po všem tom letošním zavařování  potřebuji odpočinout a při četbě to půjde obzvláště dobře.

Mám hodně oblíbených spisovatelů, u kterých si hlídám novinky, ale málem mi jedna "utekla".

 Díky  Míše, které o této knize psala na svém blogu jsem rychle zareagovala a už ji mám doma.

Patricia Cornwellová je známá americká spisovatelka, která se zaměřuje na kriminální thrillery a v jejíž románech vystupuje soudní patoložka Kay Scarpettová jako hlavní hrdinka. 

V pátrání jsou využívány forenzní vyšetřovací metody.

Česky již vyšlo 20 titulů a nyní novinka KRVAVÁ MLHA.

- tyto všechny mám ve své knihovně -

Dalším mým oblíbeným spisovatelem je Jeffery Deaver.

Bohužel všechny jeho knihy nevlastním, je jich opravdu hodně.

Velmi známé jsou série s hlavním hrdinou Lincolnem Rhymem, kvadruplegickým kriminalistou a začínající policistkou Amélií Sachsovou

(jistě znáte filmy Sběratel kostí, Tanečník).

A tak jsem si objednala rovnou knihy dvě - SBĚRATEL KŮŽÍ A NEKLID

Nejdříve však musím dočíst knihy vypůjčené a pak se vrhnu na nové.

Jsem ale přesvědčena, že tímto výběrem můj nákup v knihkupectví zdaleka nekončí.

Já se znám... 

    

PODZIME VÍTEJ...

jsem si řekla dnes odpoledne, když jsem začala pomalu ukládat do zimní zahrady květináče s kytkami na přezimování. 

Musím se přiznat, že tuto práci ráda nemám, ne snad proto, že chodím sem a tam, čistím květináče od všeho co tam nepatří a nachodím plno kroků, ale jsem tak trochu vždy smutná, že už léto je definitivně pryč.

Sluníčko svítilo a já jen vzdychala nad ještě rozkvetlými keři, posledními květy aster, floxů, afrikánů, proskurníku a dalších kytiček, kterým letošní počasí tolik ještě svědčí.

Nu nedá se nic dělat, je to tak.

Vzala jsem nůžky, ostříhala buxus, z bylinkové zahrádky třapatku, našla věneček a uvázala podzimní téma.

Letos manžel zasadil dýni a vyrostla jedna jediná :o).

To malé na ní je hokaido, která se rozhodlo, že letos víc nenaroste a vedle ní cuketa,  která se někde v trsu cuket schovala a neprotlačila se ven.

Použiji na další aranžmá ke vchodovým dveřím.

A tak PODZIME VÍTEJ,

a buď k nám přívětivý, nech nás ještě nějaký čas se toulat po lesích, dovol ať nás odpolední sluneční paprsky šimrají po tvářích.

My ti za to poděkujeme... 

 

DOBROTA S VŮNÍ A CHUTÍ POMERANČE...

zavoněla u nás doma o minulém víkendu a ani jsem nestihla vám o ní napsat.

A přitom jsem si vyslechla tolik slov chvály a od Radka dokonce žádost o rychle opakování.

Recept jsem našla u Helenky

a zaujal mne svou jednoduchostí.

Zjistila jsem, že ve formě na biskupský chlebíček už jsem opravdu hodně dlouho nic nepekla, nejvíc využívám koláčovou formu a plech.

Zakoupila jsem pomeranče a pustila se do receptu.

140 g změklého másla

200 g polohrubé mouky

3 lžičky prášku do pečiva

200 g cukru (nejlépe hnědého)

3 vejce

6 lžic mléka

jemně nastrouhanou kůru z jednoho pomeranče

- vše prošleháme a nalijeme do vymazané a vysypané formy

(v receptu je napsáno - a pečícím papírem vyložené, to jsem neudělala, neboť jsem nepochopila proč, když je forma vymazaná).

Pečeme v předehřáté troubě cca půl hodiny na 160 - 180°C.

V rendlíku opatrně zahříváme šťávu z jednoho pomeranče se 3 lžícemi hnědého cukru. Když se rozpustí, naléváme sirup lehce na teplou buchtu.

Vyklopíme až po zchladnutí a polijeme hořkou čokoládou.

Já si rozpustila kus čokolády ve vodní lázni a přidala trochu másla.

A pak čekáte až poleva ztuhne a polykáte sliny již dopředu, neboť vůně pomeranče se z podnosu line a vy se tolik těšíte...

 

ZBYTKY PŘÍZÍ...

se časem hromadí každé z tvořilek, které háčkují či pletou. To samé se děje i mně.

A  přijde najednou okamžik, že si řeknu CO S TÍM ? Pokud jsou to hodně malé zbytečky, je to již problém a ty nechávám v košíku  k tomu určeném (že se třeba budou někdy hodit), ale pokud je to po jednom či dvou celých přadýnkách, to už lze kombinovat a zužitkovat alespoň trochu užitečně.

Napadlo mne uháčkovat mé mužské části rodiny "tunely" na krk pro nadcházející chladné počasí. Je jedno zda je použijí při práci venku, či si je nasadí při výletě nebo procházce, důležité je, aby je zahřály.

My ženy nosíme nákrčníky, teploučké a měkkoučké, a ty si omotáme nadvakrát kolem krku, nemáme s tím problém, že ?

Jenže oni trochu ano a tak popadnou maximálně v zimě šálu.

Uháčkovala jsem jeden "tunel" zkušební a na mém manželovi testovala.

Docela si to pochvaloval (teda nezkoušel ještě venku, přeci jenom je stále teplo), že je to příjemné na krk a nemusí nic omotávat.

To jsem potřebovala vědět.

Do obýváku jsem si připravila všechna volná přadýnka a po večerech mám co dělat.

- tento si asi nechám pro sebe :o)) -

- a ten pomerančový také :o)) -

Nejstarší syn už mne zaúkoloval, že by chtěl do lesa ještě nějaký dozelena 

(dal se k myslivcům), tak to budu muset nějaké přadýnko zakoupit, tyto lesní odstíny nemám :o).

A jak vy zpracováváte zbytky přaden ?

Syslujete je nebo se jich také rády rychle zbavujete ?

A co ta úplně malinká klubíčka, jak s nima nakládáte ?

Pokud máte nápad, sem s ním :o), mám už jich plný košík...

 

 

SMUTNO mi bylo ...

při včerejším nálezu na našem dvorku.

V kuchyni jsem slyšela velký náraz někde v domě do okna, ale nic jsem nezahlédla a moc jsem tomu nevěnovala pozornost.

Až když jsem vyšla ven, u spodních velkých oken leželi na zemi dva ptáčci - špačci říkal můj muž. Jestli jsou to špačci nebo ne nevím, ale každopádně mě to hodně mrzelo. Ani jsem se nechtěla na ně příliš dívat jak mi jich bylo líto. Leželi vedle sebe a bohužel byli mrtví. Na okně zůstali stopy po nárazu.

Máme za garáží podél zdi vinnou révu a ptáci létají na dobrotu.

Zřejmě pak při odletu nevybrali zatáčku a namířili si to rovnou do okna.

Měli oba zlomený vaz.

Dnes dopoledne opět slyším náraz, utíkám k oknu a na zemi ležel malý ptáček, ale ten se během okamžiku postavil na nožky, otáčel hlavičkou sem tam, podíval se nahoru, udělal pár krůčků, poskočil a odletěl.

Oddychla jsem si a měla jsem fakt radost, že to dobře dopadlo.

 

Hned jsem k oknu zevnitř postavila proutěný stojan s kytkou, snad to trochu pomůže.

Opravdu raději pozoruji na naší zahradě ptáčky živé, veselé, švitořící, sbírající žížaly a brouky... 

Co všechno se může stát.

 

ZASE JEDNO RYCHLÉ ROZHODNUTÍ...

jsem učinila v pátek, kdy jsme přinesli s mužem z lesa houby a já věděla, že je zase budeme sušit na platech, přes den dávat ven na sluníčko, pak zase domů kde se ještě netopí, takže nijak rychle neschnou, stále kontrolovat zda neplesniví, a tak dokola.

Každý rok si říkám, koupím ji, koupím ji, už ji konečně koupím.

Letos to ve mně dozrálo.

A stalo se.

Rozhodla jsem se koupit sušičku ovoce.

Nejdříve jsem pátrala v e-shopech, už jsem byla skoro rozhodnutá o jedné, která měla časovač, což se mi líbilo, ale raději jsem ještě jukla na nějaké hodnocení od spotřebitelů.

Ti tu mou vybranou značku pěkně sepsuli :o). No vida, málem jsem se unáhlila.

Hledala jsem dál, pak jsem si řekla, že to zabírá plno času a proč se

vlastně nepodívám na Etu.

Sušička byla v produktech a protože máme jejich prodejnu v sousedním městě, zavolala jsem přímo tam zda ji mají na skladě a v sobotu dopoledne jsme pro ni zajeli. Ušetřila jsem za poštovné a ještě jsem k ní dostala jedno plato navíc.

  

Hned jsem v sobotu sušila, v neděli přinesl syn půl košíku hub a tak jsem mu nabídla, že mu je mohu usušit :o). V pondělí je měl připravené ve sklenici.

Dnes jsem na bylinkové zahradě ostříhala poslední zbytky bylinek, koření a naplnila sušičku opět.

Konečně si budeme také sušit ovoce, manžel sušené má rád a tak si připravíme nějaké směsi s oříšky.

Jaké máte vy zkušenosti se sušičkami ovoce, využíváte je hodně ?

Podělte se se mnou, budu ráda...

PONDĚLNÍ TOULÁNÍ...

přírodou s kamarádkou. 

Během letošního parného léta jsme výlety vynechávaly a nyní nastal opět ten správný čas. Jak já výšlapy do lesů miluji.

Naplánovaly jsme si dnešní trasu z Doks pod Bezděz, bylo to celkem cca 15 km, což není žádná veliká fyzická zátěž a šlapalo se nám velice dobře, dokonce občas svítilo sluníčko, které příjemně hřálo a šimralo nás paprsky mezi větvemi stromů.

Pro mne je to relax, pročištění hlavy, okouzlení přírodou a také vždy milé setkání. Už dopředu se těšíme na malé svačinky, které každá z nás sebou připraví a pak se dělíme, ochutnáváme, popíjíme kávičku z termosky a je nám vždy tak dobře na duši.  

Zaparkovaly jsme v Doksech, našly červenou značku a už jsme rázovaly krajinou, batůžky na zádech.

 Přiznám se, vzala jsem si sebou nožík a malou plátěnou tašku, co kdybych náhodou zahlédla houby.

Opravdu ani náhodou. Jedna jediná houba, kterou jsme uviděly, rostla přímo uprostřed cesty a ani jedna jsme nevěděly o jakou se jedná.

Pro nás "muchomůrka", ale vyfotila jsem si ji a zkusím najít v atlase.

 Došly jsem na konec trasy, pod hrad Bezděz, ale protože bylo pondělí, na hradech zavřeno, dál jsme ani nešly a vracely jsme se stejnou cestou zpět.

Během šlapání jsme spolu probraly tolik různých témat, přesně jak to bývá když se sejdou dvě kamarádky :o), konce to nemá.

 Jsem za to ráda. 

Jsem šťastná, že mám tak skvělé bytosti kolem sebe.

Děkuji Mirunko za krásný den...