Blíží se konec prvního prázdninového měsíce a každý den si kladu otázku. Kde je to klasické léto? Jeden den se potíme v tropických teplotách, přes noc spadne teplota o deset stupňů a druhý den ráno nás vítá zatažená obloha, která se mračí celý den a nárazově nás zalije mnoha kýbly vody. Následující den svítí slunce, marně se snaží vysušit nasáklou půdu, požahat líně se táhnoucí slimáky po zahradě, avšak ti odolávají a schlamstnou na záhonech vše, co jim šmakuje. A tak se to opakuje den co den.
Úžasně rozkvetlé růže mi den co den ochabují pod náporem kapek, poupata věší hlavičky, květy ztrácejí svěží barvu a opadané okvětní lístky se ve velkém povalují v trávě. Smutný pohled. Chodím s nůžkami v ruce a neustále odstříhávám.
Všude přítomný plevel se rozhodl obsadit mi celou zahradu. Po vydatných deštivých dnech se mi nedaří ho zlikvidovat tak, abych ze záhonů zároveň s ním neodstranila kila potřebné hlíny. Opět musím čekat na slunečné dny.
Počasí je jak na houpačce a my se neustále každý den rozhodujeme, kam vyrazit s vnoučaty na výlet, zatím nás válcuje déšť a vše nám kazí.
A když vidím záběry v televizi o záplavách z Německa, Nizozemska, z našeho Česka, jsem smutná ještě víc.
Co se to děje?...
Ála
