úterý 26. července 2016

KDO SI HRAJE, NEZLOBÍ ...

a kdo výletuje, poznává.

Týden prázdnin u babičky a dědy.
Obyčejná kartonová velká krabice od kompostéru Máťu zabavila na několik hodin. Loni jsme ze dvou podobných spolu vyráběli vesmírnou loď :o)).



Snažili jsme se vymyslet na každý den výlet.

Dva dny s námi výletovala i Amálka.
Moc si spolu rozumí, takže   n e z l o b í.

Rozhledna Dymník.


Hrad Houska s pořádným Peklem.


Muzeum Čtyřlístku v Doksech.


A pak jsme hledali pro Déčko hesla.
- Zastavte roboty - DIV vyzývá všechny agenty.

Již jsme se s Máťou zúčastnili podobné akce v loňském roce a je to bezva záležitost pro celou rodinu.

Heslo ukryté na cestě do Dolského mlýna.
Našel :o).



Druhé heslo se skrývalo v přírodní lokalitě Peklo
u České Lípy.
Zde jsme poněkud tápali při hledání, než nám došlo, že jsme přišli
z druhé strany a kolem trojstromu již prošli.
Našel :o).



Pro další heslo jsem jeli do Litoměřic do Informačního centra
(já okamžitě využila situace a zaběhla do mého oblíbeného
obchůdku s botami - a vybrala), kde jsme společnými silami také vyluštili tajenku.

Měli jsme tři hesla a už se mohl Matýsek zaregistrovat.
Klaplo to, jenže když chtěl spustit hru a začít programovat vir, který zabrání robotům ovládnout všechny spotřebiče na světě, zjistil, že potřebuje sice tři hesla, ale tři různé barvy. Měli jsme dvě zelené a jednu žlutou.
Zavládl smutek. Situaci jsme museli rychle zachránit a nahlédnout do mapy kde se nachází modré heslo.
Pokladna Zoo v Ústí nad Labem nebo Informační centrum Liberec.

Co by děda neudělal pro vnuka.
Hned v následujícím týdnu si naplánoval práci tak, aby se vracel přes Ústí.
Přivezl ho.


Tak už jenom čekáme až dorazí Matýsek na další týden prázdnin ...



 

středa 20. července 2016

OSTRÉ PŘEDMĚTY ...

kniha ke mně přišla poštou ne z nakladatelství, ale
od blogerky Radky, která vyhlásila knižní výměnu a já se přihlásila.
Projekt o knihách mne zlákal.
Moc dobrý nápad.
A tak jsem získala přímo od Radky, která si mne vylosovala, právě tuto knížku.
Moc jsem se těšila až ji otevřu a začtu se, na Ostré předměty jsou velmi pochvalné recenze a psychologická témata mám ráda.
Od Flynnové mám Temné kouty.



 

Anotace

Stěží si představit hrůznější zločin než uškrcení malé holčičky. Zapomenuté missourijské maloměsto Wind Gap se ještě nevzpamatovalo z jedné brutální vraždy, a už je tu další, stejně strašná a nepochopitelná. Proč nevinné dívky? A proč jim vrah vytrhal skoro všechny zuby?

Pro mladou chicagskou reportérku Camille Preakerovou, která ve Wind Gap vyrůstala, je takový případ vítaným sólokaprem. Jenže to, co se zprvu zdálo jako kariérní příležitost, získá nakonec mnohem osudovější a tragičtější podobu. Ukáže se, že posedlost jde v tomto příběhu až na krev. A to do slova a do písmene.

Kontroverzní, znepokojivý psychothriller Gillian Flynnové stojí na počátku autorčiny úspěšné spisovatelské kariéry: její knihy od té doby neopouštějí žebříčky bestsellerů – ani hlavy čtenářů. 



Musím říct, že knihu jsem četla jedním dechem a líbila se mi ještě víc než Temné kouty.
Flynnová dokonale vykresluje jednotlivé postavy příběhu. Jde až nadoraz.
Vztah matky a dcery, vztah nevlastních sester. Vzpomínky na zemřelou vlastní sestru - to vše prožívá Camille po návratu do rodného města. Je zmatená a pátrá, na vlastní pěst. Její podezření sílí...

Měla jsem podezření i já, kdo je pachatel hrůzných vražd. V jednom momentě jsem podezření změnila na jinou postavu, ale po přečtení dalších stránek jsem se vrátila k první úvaze.
Ó, jak jsem se mýlila - měla jsem zůstat i té druhé postavy, to byla ta trefa.

Úryvek :

Rozbušilo se mi srdce a nemohla jsem popadnout dech. Potřebovala jsem zjistit, jestli matka ví, co se stalo. Už viděla svou Ammu? Mám průšvih? Z té paniky se mi dělalo zle. Stane se něco hrozného. Při své paranoii jsem dobře věděla, co se děje : hladina serotoninu, předešlý večer vlivem drogy vylétnuvší, se teď propadla dolů a já se ponořila do černé nicoty. Tohle jsem si říkala, zabořila jsem obličej do polštáře a rozbrečela se. Zapomněla jsem na ty holčičky, sakra, vůbec jsem na ně nemyslela : na mrtvou Ann a mrtvou Natalii. A co hůř, zradila jsem Marian, vyměnila ji za Ammu, ve svých snech ji ignorovala. To bude mít následky. Brečela jsem stejně povznášejícím a očistným způsobem, jako jsem předtím zvracela, až byl polštář promáčený a já měla obličej oteklý jako nějaký ožrala. Vtom cvakla klika. Ztišila jsem se, otřela si tvář a doufala, že ticho ji přiměje odejít.
  Kdo má rád napětí, psychothrillery - doporučuji ...

 



 

sobota 16. července 2016

JSOU SVĚTLA, KTERÁ NEVIDÍME...

je název knížky, kterou jsem vyhrála a psala jsem o tom
zde.

Když jsme odjížděli na dovolenou, měla jsem ji rozečtenou a vzhledem k tomu, že je to řádná bichle (což mám fakt ráda), počítala jsem s tím, že mi na týden určitě vydrží.
Jak jsem se přepočítala.



Anotace :

Marie-Laure žije se svým otcem v Paříži nedaleko Muzea přírodní historie. Její otec má na starosti tisíce zámků v budově muzea. V šesti letech Marie-Laure oslepne a otec jí postaví dokonalý model jejich čtvrti, aby si mohla ulice vštípit do paměti a byla schopná najít cestu domů. O šest let později Paříž obsadí nacisté a otec s dcerou prchají do opevněného městečka Saint-Malo, kde žije ve vysokém domě u moře Mariin samotářský prastrýc. Odvážejí s sebou nejspíš nejcennější a současně nejnebezpečnější klenot z muzejní sbírky. 
---------------------------------------------------------------------------------------------

Nevyhledávám knížky o válce, avšak tohle byl příběh velmi lidský. Dojemný vztah otce s dcerou byl nabitý objímající láskou.
Vztah sourozenecký dvou sirotků byl někdy až krutý a bolestný.
Všudypřítomné srovnávání dětských osudů při nadcházející válečné situaci, která je poznamenala na celý život.
Zvláštnost jednoho setkání v jeden těžký den v Saint-Malo.
Celé čtení bylo působivé na city a já jsem jeden večer četla, četla do 3 hodin do rána. Zbývalo mi ještě asi dvacet stran, ty jsem si chtěla dočíst až druhý den, abych byla vnímavější a i tak ve mně celý příběh dozníval několik dní.

Vím, že si ji přečtu znovu... 


 

čtvrtek 14. července 2016

STŘÍPKY Z DOVOLENÉ ...

Nečekejte v mém příspěvku moře, písečné pláže, exotické ostrovy.
Naše dovolená se opět odehrála v našem milovaném Třeboňsku.
Týden klidu, jízd na kolech kolem rybníků, 
uprostřed lesů, kolem luk a polí. 
Jak jsem se těšila.
Naše oblíbené trasy.
Jen to počasí si s námi tentokrát pohrávalo - a celkem dost.
A nebylo to jenom počasí, co nás občas mírně vykolejilo :o).

 V sobotu po ubytování se nám nebe zatáhlo tak, že jsme raději zvolili variantu zajet si přímo do Třeboně na prohlídku zámku.
Tolik let sem jezdíme a v zámku jsme ještě nebyli, museli jsme to napravit.

- koník je na statku kde vždy bydlíme, zámek horní dva snímky -

A pak se půjde na zmrzku - to už máme zmapované kde je nejlepší.
Sotva jsme dokřoupali kornoutek, spustil se déšť a nejrozumější bylo se schovat okamžitě pod podloubí.
Ono také s jedním dámským deštníkem se ve dvou příliš neschováte (manžel maje pánský veliký deštník v kufru auta, kde mu byl platný jak mrtvýmu zimník, že).
Čekali jsme tam skoro hodinu. Kolem třískaly kroupy o zem a tekly přímo provazy vody. Manžel bledl a byl hodně nervózní s narůstající obavou, kolik asi tak jamek budeme mít na autě.
Stejně se nedalo nic dělat.

Když jsme přijeli na statek, tam sucho. Prý jen pár kapek spadlo.
A to je od nich do Třeboně ani ne 10 km...

Druhý dne po ránu opět zataženo, takže varianta - opět kultura.
Zámek v Jinřichově Hradci sice už známe, ale proč si neosvěžit letité vzpomínky z dovolené s kamarády, že ?

 A když už jsme rozjetí, zajedeme ještě na Červenou Lhotu.

Odpolední návrat se již konal za svitu slunce a tak jsme konečně vytáhli kola.
Rozjeli jsme se k našim oblíbeným rybníkům. 
Trasy už známe, mapu již ani nepotřebujeme.
Další dny k nám počasí bylo přívětivé a dopřávalo nám překrásné vyjížďky.
Můj muž každý večer však studoval mapu, chce stále nacházet cesty nové a tak občas jedeme např.po cestách turistických či jen lesních, prostě 
co najde v mapě.
Ne vždy je to pro kolo. A my máme trekové, ne horské do těžkého terénu :o).

 Jeden den jsem jeli krásnou lesní cestou, na jejímž konci měl být most, který jsme měli přejet a hezky pokračovat.
Realita byla však naprosto jiná.
Vyjeli jsme z lesa a značka žádná, jen dětský letní tábor, kde očekávali první turnus. Vyslala jsem posla, tam nám určiporadí. Paní se smála, že nejsme první, kdo ten most hledají, ale že před třemi roky skončila pískovna a ten most si odvezli.
 Hm, výborná zpráva.
Změna. Musíme se dostat kousek po výpadovce přes vodu a zajet do lesa.
Na výpadovkách mám děsný strach z rychle jedoucích aut.
Naštěstí to byl jenom kousíček.
Šup do lesa.
Jenže tam tři lesní cesty, žádné značení.
Jedeme tou střední, ta vypadá dobře.
Ouha, po několika metrech se cesta začala mírně ztrácet ve vyšší a vyšší trávě, ve které se začaly ztrácet i kaluže vody. Brodíme se trávou, vodíme kola kolem cesty mezi stromy. Funím a v duchu si říkám - Hlavně buď v klidu!! Dobře to dopadne.-
Nahlas : - Zpátky se nevracím ani náhodou -.
Dorazili jsme na rozcestí, tentokrát čtyři cesty.
Záchytný bod, těží tu dřevo, je naskládané na kupě, takže po jedné cestě se musejí těžaři dostat sem autama. Dáváme se vlevo a po chvilce konečně najíždíme na červenou, na kterou jsme měli vlastně najet již z té výpadovky.
No prostě uhnuli jsme dříve, což se stává.
Jak jsem si říkala - Vše dobře dopadlo.

 
- podařilo se mi vyfotit pár labutí i s mladými -


Do plánování jedné trasy jsem se vložila i já a našla cestu po druhé straně rybníků než obvykle jezdíváme. Bylo to nádherné, nafotila jsem si labutí rodinku, slunečné ráno navozovalo úžasnou atmosféru. Všude plno ptactva, ryby čeřily hladinu, žáby kuňkaly z různých zákoutí.
Krása. 
 Do té doby, než jsme najeli na šíleně rozježděnou, zabahněnou část hráze.
Jeli jsme po krajíčkách a já čekala kdy zhupnu i s kolem do vody.
Pak už jsme museli slézt z kol a vést je.
V duchu jsem si lála, že jsme měli jet po naší staré, osvědčené cestě :o).
Důvod bahna se objevil na konci. Před námi jel obr stroj a vysekával hráz, obřími koly vše rozbahnil.
Ale opět vše dobře dopadlo, dopravili jsme se do cíle bez nehody.
Jen se na statku každý den divil pan Kotrba, kdeže to prý spolu jezdíme, že vždy přijedeme s koly od bláta.
Muž stále stříkal kola hadicí a promazával :o))).

   
 Když už nám to počasí dopřávalo slunečných dní, domluvili jsme si prodloužení odpočinku o jeden navíc.
Poslední den cyklování jsme zahájili za slunečního svitu, avšak po cestě se začala mračna honit po obloze a tmavla.
Moc se nám to nelíbilo, pospíchali jsme s návratem.
Bohužel jsme to nestihli, mraky byly rychlejší.
Stačili jsme jen tak tak vyndat bundy z batohu, nasadit a už to teklo proudem na zem.
Nikdy jsme na kolech tolik nezmokli, bundy byly úplně k ničemu, hlavy skloněné, z přileb se jenom valila voda, brýle zamžené a přestávali jsme vidět na cestu. Sice nás v lese mírně chránily stromy, ale tomu ceďáku nešlo ujet.
Museli jsme zastavit a v tu chvíli jsme zjistili, že jsme nenajeli na modrou, ale že vůbec nevíme kde zrovna jsme.
Bylo to jedno.
Stáli jsme tam půl hodiny a pokorně čekali.
Náhle přestalo pršet a vysvitlo opět pár paprsků. Zorientovali jsme se v prostoru a po chvilce najeli na tu správnou cestu 
Dojeli do Třeboně a zírali, že tam je jen mírné mokro.
Museli jsme zastavit a v první restauraci jsme si dali na sluníčku kávu.
Jen jsem si říkala, že tohle asi bude o pěkném nachlazení.
Nebylo, ani rýmu jsme neměli.



    Letošní léto je zatím velmi rozmarné, že ? ...

    
  

pondělí 11. července 2016

OMÁČKY KE GRILOVÁNÍ ...

a k tomu domácí, jsou skvělým doplňkem
k masům, rybám, buřtíkům, či klobásám.
Stále hledám nové kombinace a zkouším zajímavé recepty.
K nedávné kamarádské sešlosti jsem připravila tyto :



Domácí tatarka je zajisté známá všem :

majolka
sůl, pepř
trocha hořčice
nadrobno pokrájet kousek cibule
a přidá se
najemno nastrouhaná kyselá okurka



Domácí okurková omáčka

nastrouháme oloupanou salátovou okurku a po několika minutách slijeme přebytečnou vodu,
osolíme, opepříme
přidáme majolku a zakysanou smetanu - asi po 3-4 lžících
přidám půl lžičky hořčice
několik kapek citr.šťávy
trochu pokrájené pažitky



Domácí jogurtová s koprem

hustý bílý jogurt a trochu olivového oleje promícháme
osolíme, opepříme
přidáme rozdrcený česnek a kopr


Také se mi osvědčila kombinace

Beranní rohy s balkánem

jen jsem je vyndala z nálevu, pokrájela na menší kousky,
dala do misky a
rozdrobila na ně balkánský sýr

 

Vynikající je také

Balzamiková cibulka

několik oloupaných cibulí překrojím na půlky a nakrájím proužky,
na trošce oleje je restuji, až začne cibule zlátnout,
na 1 cibuli dám lžičku cukru,
nechám zkaramelizovat,
poté přidám na 1 cibuli lžičku balzamica,
nechám vypařit tekutinu 
a je hotovo.



Ještě jsem připravovala plněnou bagetku bylinkovým máslem, ale nepodařilo se mi ji vyfotit, takže vyčkejte na příští grilování a já o ní napíšu.
Je to totiž úžasná dobrota. Vynikající příloha.


Grilování milujeme, protože se při něm kombinují samé příjemné aktivity. Pobyt na čerstvém vzduchu, chvíle strávené s blízkými lidmi a v neposlední řadě dobré jídlo a pití.

LÉTO, léto jak má být ...

 

 

neděle 10. července 2016

FOTKA ...

v podobě mms zprávy mi dorazila nedávno na mobil.
Fotka, která byla nečekaná.
Fotka, která vyjadřuje naprosto jasnou věc.
Fotka, u které zvlhne oko každé mámy.
Fotka, která pohladí po duši.  

S textem :

Péťovi nejdou mms, tak to posílám já.
Řekla jsem ANO !!!


Rozbušilo se mi srdce.

My se dočkáme první svatby ...




sobota 9. července 2016

RENOVACE III. ...

byl další kousek ze staré půdy.




Hrnec byl smaltovaný a poškozený, proto dostal nejprve nástřik odrezovačem a pak teprve došlo na natírání.
Opět má čím dál víc oblíbená modrá barva (Eternal) a opět stačily dvě vrstvy.
Požádala jsem muže, aby mi navrtal dírku a osadila jsem letničkou, kterou jsem doplnila většími kameny.



 Myslím, že hrnci modrá barva velmi sluší a s kytičkou si budou rozumět.

 


Musím konstatovat, že renovace mne začaly docela bavit a asi budu navštěvovat bazary a bleší trhy :o)).
Naši mladí mne však předběhli a na té dědově půdě objevili dětskou pozinkovanou vaničku, zabrali ji spolu s dalšími věcmi jako starým dřevěným kulatým sítem, malým kufírkem, bandaskami na mléko, dřevěným štokrletem, žehličkami.

Prostě je nás v rodině víc, kdo máme rádi věci s historií ... :o))



pátek 8. července 2016

ZASNĚNÁ VÍLA ...

aneb, jak jsem si udělala velikou radost.


Na blogu Renátky jsem objevila nádherné keramické víly a naprosto mne chytily za srdce. Napsala jsem mail a domluvily jsme se, že pro mne jednu krasavici vytvoří. Nakonec mi dala vybrat ze čtyř krásek a výběr mi dal docela zabrat.
Která ke mně poputuje?
Vybrala jsem pak podle vlasů a zvolila tuto líbeznou zasněnku.


V okamžiku, kdy jsem rozbalila krabici mi bylo jasné, že jsem vybrala dobře. Je tak něžná.
Vzala jsem ji do ruky a chodila s ní po zahradě.
Jenže, přeci ji nenechám u keře, aby na ni pršelo ?
Nemůžu ji také nechat někde na zemi, aby mi do ní někdo nekopl !!
Na stole je to také trochu nebezpečné.
Na malém stolečku by to šlo, jenže když fouká a prší, i tam by mohla zmoknout.


Bylo mi jasné, že bude s námi trávit náš letní čas na pergole a na zimu s námi odejde do domu.




K víle byla přiložená tři srdíčka - jen tak pro radost.
Renátko - děkuji ještě jednou.




Hledala jsem pro ni místečko takové, aby se jí nic nemohlo stát.


A tak nyní tráví svůj zasněný čas na polici, kde bude mít svůj klid a přehled o veškerém dění na pergole.

Možná, že ji občas přemístím, aby se tam nenudila ...