úterý 31. března 2015

ŠKODIČ...

mám ho určitě zalezlého doma,
trpaslíka škodiče.
Včera jsem se o tom přesvědčila již dostatečně.
Vzpomínáte jak jsem psala
o karambolech v kuchyni
zde 
Zjišťuji, že podobných láskyplných úletů
mám v poslední době nějak více.
Rozhodla jsem se, že upeču na velikonoce
pár lineckých motýlků a ptáčků.











A když je rozpálená trouba, mohla bych 
upéct koka sušenky, ve sklenici již není ani jedna.
Dobrá, vyndám recept, navážím suroviny,
zpracuji těsto.
Na plech mi vyšlo ještě pár kousků lineckého, 
šoupnu k tomu ještě sušky, ať je využité místo.
Vyndám upečené linecké, sušky ještě dám dopéct.
Potud zatím vše v poklidu...
Už se z trouby line vůně kakaa, no ano budou hotové.
Vezmu nůž a podeberu první placičku, ale co se
děje ? Ta se bortí, rozpadá.
Nechápu ?!
Něco je divně, konzistence sušenky je úplně jiná
než obvykle. Začínám mít podezření...
Dochází mi co jsem provedla, co je špatně.
Do kuchyně vchází muž, který zrovna přijel domů a jde
za vůněmi.
Mám zkřivený obličej.
"Co se stalo ?"
"Ani se neptej, já jsem do těsta zapomněla dát cukr!
Je to pěkně hnusný."

Rychle jsem vyndala z trouby plech, který jsem zrovna dala péci 
a vše vyndala na vál a zpětně 
všechny kuličky a placičky začala spojovat 
s cukrem.
Snad to zachráním a něco z toho bude k snědku.
Dovtípila jsem se jak to vzniklo.
Když jsem vážila suroviny, zjistila jsem, že
nemám ve skříňce již moučkový cukr a musím
si ho přinést ze špajzu.
Jenže v té chvíli jsem zřejmě musela vyndat
z plechu upečenou várku lineckého,
dát do trouby další plech a cukr mi vypadl 
naprosto z hlavy.
Vždyť to říkám

trpaslík škodič
se u nás zabydlel...







Ale já se ho nebojím, já mu budu
podstrojovat...

   

 

pondělí 30. března 2015

KERAMIKA...

je mou srdeční záležitostí.

Kdysi jsem chodila dva roky na kurz do místní Základní umělecké školy (dostávali jsme i vysvědčení - to bylo srandovní), kde jsme se naučili různé techniky tvoření. Malování na hedvábí, pletení z pedigu, decupauge, velkoplošné projekty z papíru, kresba, linoryt, atd. Moc mne to bavilo a bylo mi líto, když posléze paní ředitelka rozhodla, že se jim kurz pro dospělé nevyplatí (i když jsme si ho platili dostatečně) a zrušila ho.
Z té doby mám doma ještě nějaké funkční výtvory :o) z keramiky, spoustu obrázků z ubrousků a mraky jsem toho rozdala, darovala. Bylo to hezké období. Takové hodně tvořivé.
Vždy jsem měla a stále mám ráda keramiku. Obdivuji všechna ruční tvoření, ale keramice jsem nejvěrnější a kdykoli na jarmarcích vidím něco zajímavého, už tahám peněženku.
Zrovna mám období, kdy se mi velice zalíbila keramika bílá, jemná, ne příliš dekorovaná.
Jakou radost jsem měla, když jsem objevila blog Lenky keramička 
a její nádhernou bílou keramiku.



Vzhledem k tomu, že jsem si na vlastní ruce vyzkoušela práci s hlínou, nesmírně obdivuji všechny, kteří jí umějí dát život ve tvaru a stvořit tolik krásných věcí.



Už se těším až si opět objednám u Lenky další a další krasavce...







Ti, kteří přinášejí světlo do životů ostatních,
si ho nedokáží nechávat sami pro sebe.

Sir James M.Barrie

neděle 29. března 2015

VE ZNAMENÍ LVA...

jsem se narodila.


Baví mne si číst o charakteristikách znamení zvěrokruhu.
Jednou jsem dostala od kamarádky malou knížečku z nakladatelství Vyšehrad o mém znamení.

...Každý z nás ve své jedinečnosti má svou vlastní cestu. Rozdělení na dvanáct cest existuje v různých podobách již dlouho. Popis těchto cest je ovlivněn též kulturou a dobou. Vždy se jedná o nás a náš specifický přístup k životu. Starobylá moudrost atrologie popisuje energie působící v našem životě. Celý náš život se učíme tyto energie odhalovat, zacházet s nimi a dávat jim za pravdu.
Každý člověk se pokouší porozumět sobě samému, svým cílům, zdroji vnitřních sil, svým silným i slabým stránkám. 
Nikdo nežije jen jednu cestu. Každý z nás v sobě nese prvky všech a určitě stojí za to porozumět také cestám ostatním, a tak zakusit cestu i svého partnera, přátel, členů rodiny. Čím více těmto cestám porozumíme, tím lépe spolu dokážeme vycházet...

LEV
 
Cesta síly.

...Jsou mezi námi přirození vůdcové, lidé, k nimž všichni upírají své zraky, má-li dojít k nějakému závažnému rozhodnutí. Vyzařuje z nich schopnost a síla. Lidé jsou s nimi rádi a užívají jejich síly a jejich vůdcovských schopností. Člověk na této cestě je jako lev, král zvířat. Budí respekt a vždy se stává středem společnosti. Díky němu si ostatní uvědomují vlastní sílu....

Tato charakteristika mne příliš nevystihuje, neboť vůbec nejsem ráda středem pozornosti, neumím bavit společnost, jsem raději posluchač.

Cíl cesty.

...Cesta síly je cestou důstojnosti. Dary této cesty jsou velkorysé. Je to přitakání životu a jeho stálá oslava.
Stále znovu tě překvapuje, čeho se ti dostalo. Divíš se, co všechno jsi dostal do vínku. Začínáš věřit v zázraky. Skrze tebe má být zjeveno, že život člověka je pln důstojnosti, že nikdo nesmí být urážen a ponižován, že člověk může žít ušlechtile a šťastně. Činíš svět kolem sebe šťastným tím, že všichni vidí, s jako opravdovostí k sobě přistupuješ. Neseš hlavu zpříma a objevuješ v sobě skryté poklady, toužící se projevit. Kudy kráčíš, zanecháváš ponětí, že něco má smysl. Díky tobě se otevírají cesty jiných. V tvé blízkosti se lidé učít tomu, co upadlo v zapomnění. Na konci zjistíš, že ona důstojnost nevychází z tebe, ale prozařuje tebou...

Když se tak zamyslím, tak je pravdou, že nesnáším když je někdo ponižován a urážen. Život mám hodně ráda a jsem šťastná, když mí blízcí jsou šťastní.


Co vnímáš.

...Vnímáš, že jsi v samém centru života, a víš, že život je nádherný. Nechtěl bys být nikde jinde než právě teď na této Zemi v této podobě. Život pro tebe znamená stát před aktem stvoření. Ty vyvoláváš život v život. Žiješ vědomě, znáš se a věříš si. Občas si sám všimneš, jak opomíjíš temné stránky života, protože by zpochybnily tvůj obraz světa. Ale s tím se naučíš zacházet. Jsi umělec života. Pro vlastní štěstí jsi s to udělat mnoho. Chceš, aby se stalo skutečností to, co cítíš a po čem toužíš. Jsi tvůrce. Nejsi se sebou samým v rozporu. Nic tě nerozhází. Tvůj život proudí přímo z centra tvé bytosti a ty cítíš, že pro to tě lidé milují...

Hm, tak to je docela pravda.

Energie, z níž čerpáš.

...Vyzařuješ podobně jako Slunce, jež nás oblažuje světlem a teplem. Tvá síla se rozmnožuje tvým životem. Z toho co jsi dosud měl, se stává vždy více. Leckdo z tvých kritiků si myslí, že se ti všeho dostalo jen tak. Ty sám ale víš, že to tak není. Pro uskutečnění svých představ jsi ochoten něco vykonat, něco obětovat. A právě vynaložením síly tvá síla dále roste. Výkonem získáváš energii. Tvým posláním je být vůdcem. K tomu tě život vybavil dostatečnou silou. Stále znovu cítíš, jak tě život volá. Je to volání vycházející přímo z tebe a přesvědčující tě, abych dobrodružství zvané život prožíval, vychutnával, zhodnocoval a utvářel. Zajištění zevnějšku nepotřebuješ. Je v tobě skryta veliká síla...

Tak vůdce určitě nejsem a nikdy nebudu, ale život si vychutnávám s radostí.

Jak prožíváš sebe sama.

...Jsi silný a žiješ koncentrovaně. Jako bys byl tím, kdo dostal od života jakési přednostní právo. Věříš si, důvěřuješ ve své síly. Tvá hrdost se ti zdá zdravá, vždyť jsi přece něco dokázal a stojíš si za tím. Ostatní lidé jsou rádi, když jsi jim nablízku. Většinou pro ně není obtížné s tebou být. Někdy ti připadá, že i tví nejlepší přátelé tě možná milují ne proto, co je v tobě, ale pro představu, kterou si o tobě utvořili. Když potom uvažuješ o životě, přemítáš, jak bys mohl v dobrém zapůsobit na ty, kteří to nemají v životě lehké a jimž se nedostává sebedůvěry...

Jsem ráda, že mou největší kamarádku jsem vždy povzbuzovala v tom, aby si víc věřila, aby o sobě tolik nepochybovala. Měla jsem velikou radost, když se postupem času z ní stal člověk, který má lepší a lepší sebevědomí. Byla to však její cesta.

Ty a ti druzí.

... Víc, než pro kohokoli jiného je pro tebe důležité vědět, že máš všechno pevně v rukou, a dát to vědět i ostatním. Jsi král, královna. Rozhoduješ, ne despoticky nebo zlostně, ale přece pevně a bez pochybností. Jak se kdo z bližních zachová k tomuto tvému nároku, rozhodne o tom, jaký k tobě bude mít vztah. Ke svým bližním přistupuješ otevřeně a s přímostí sobě vlastní. Nebojíš se ukázat, jaký jsi. Hraješ na lidi jako na hudební nástroje. Jsi pln lásky a jsi věrný. Bezdůvodně se od nikoho neodvrátíš. Tvá velkorysost vyvěrá přímo ze srdce. Kritiku neslyšíš rád. Jdeš ale po cestě, na níž se ti bezohledné kritiky dostane dost a dost. Máš sklon k tomu, očekávat od lidí mnoho, a když se tvé očekávání nenaplní, býváš zklamán...

Kritiku přijímám a hodně se nad ní zamýšlím. A když se od někoho odvrátím z důvodu, že mi ublížil, neumím otevřít své srdce znovu.

Čím trpíš.

...Trpíš-li, trpíš potají. Záleží ti na tom, aby tvé utrpení nebylo vidět, neboť to by změnilo představu, kterou si svět o tobě udělal - ty jsi přece ten, který má všechno pevně ve svých rukou. Nezralost se u tebe lépe pozná, protože žiješ veřejně. Tvé pokoření je větší, protože stojíš na scéně. Trpíš, když je urážena tvoje důstojnost, když nejsi dostatečně oceňován a uctíván. Někdy se ti takový pocit vynoří až příliš brzy - pak trpíš uraženou ješitností. Trpíš, když ti  nestačí síly a něco ti vyklouzne z rukou. Nemáš rád nemoci a stárnutí. Nejraději by si zůstal mladý a silný...

Ano, nedávám své smutky příliš najevo, ano nemám ráda nemoce. Stárnutí přijímám tak jak přichází a beru to jako neměnný stav. Nežiji nijak veřejně :o), tak snad má nezralost není tolik viditelná. Někdy si nakládám na svá bedra příliš mnoho - a pak se divím, že trpím bolestí zad.

Vyhýbej se tomu, co tě sráží.

...Může se ti stát, že se vidíš moc vysoko a myslíš si, že ty sám jsi spravedlnost. Tvou sílu sráží, když pro tebe mínění a náhledy jiných lidí nic neznamenají. Neboj se někdy se od sebe oprostit. Je lidské, že se občas vzdáváš, že děláš chyby a že někdy nevíš, jak dál. To ti na tvé pravé důstojnosti nic neubírá. Neboj se prostřednosti. Prospěje ti, a navíc je uměním. Ne vše, čeho se dotkneš, se musí proměnit ve zlato. I když jsi král...

Chyby dělám jako každý jiný, snažím se z nich si vzít ponaučení.

Když miluješ.

...Máš horoucí srdce a dovedeš milovat. Potřebuješ od svého milého odevzdání a obdiv. Doufáš, že najdeš někoho, kdo se ti cele odevzdá, bude žít jen pro tebe a bude podporovat tvé zájmy. A ty se svou živostí a vynalézavostí můžeš dát svému druhovi celoživotní pocit štěstí. Kde jsi ty, tam o něco jde. Do hlubších vztahů se pouštíš zdráhavě - vždyť jsi tak rád sám se sebou. Ale milovat znamená také umět se oprostit od sebe sama a dokázat být s druhým...

To jsem dokázala, se svým mužem jdeme ruku v ruce životem již 36 let.

Bůh na tvé cestě.

...Bůh je tvé slunce, tvůj král. Je silný, stojí po tvém boku a neopustí tě. Je to překypující plnost, jsou to paprsky, v jejichž světle rozkvétáš...

Zklamání se nevyhneš.

...Tvá zklamání jsou méně nápadná než u jiných lidí. Většinou se odehrávají vskrytu, často je dokonce nevnímáš nebo o nich nechceš vědět. Ale tím nezabráníš tomu, že přicházejí. Tvá záře ostatní oslepuje tak, že nevnímají tvou zranitelnost. A tak když trpíš a zažíváš zklamání, býváš v tom sám, neboť o tvé bídě nikdo neví...

Ano, zranitelná jsem. 

 
...pokračování příště...



  



 

ROZPRACOVÁNO S HÁČKEM...

mám již několik dní a vzhledem k tomu, že mi
došla příze, musela jsem objednat.
Čekám, čekám, už mi bylo divné, že zásilka
stále není doručena.
 Píšu mail s dotazem, ihned obdržím odpověď s omluvou,
že došlo k přehlédnutí mé platby předem 
a okamžitě odesílají.
Nyní jen doufám, že tomu tak bude :o)
a já budu moci konečně doháčkovat
třetí z nových tašek.




 

sobota 28. března 2015

KOLÁČ MARGOT...

 je asi hodně známý, já dnes ho pekla poprvé.


 3-4 jablka postrouháme nahrubo a rozprostřeme do formy,
na jablka nasypeme skořicový cukr
 smícháme 300 g polohrubé mouky, 120 g cukru, 250 ml mléka, 100 ml oleje,
1 vejce, 1/2 prášku do pečiva
nalijeme na jablka a pečeme na 170°C 30-40 min do růžova
necháme vychladnout !!
poté překlopíme jablky nahoru

krém připravíme z 300 ml mléka a 1 vanilkového pudingu,
který po vychladnutí osladíme cukrem moučkou,
přidáme 150 g másla a vymícháme

 krém namažeme na jablka 
a posypeme strouhanou Margotkou,
dáme vychladit

 



V neděli nakrojeno...








SAMARIA...

je nejkrásnější a nejznámější krétská soutěska. Je nejdelší v Evropě.
Když jsme poprvé zavítali na Krétu, chtěla jsem za každou cenu soutěsku vidět, avšak svou zbrklostí jsem podcenila výstroj a nevzali jsme si sebou řádné turistické boty, ve kterých by byla jistota bezpečné chůze v této lokalitě.
Rozhodli jsme se, že si Krétu projedeme autem a výlet do soutěsky odložíme na další rok. A tím pádem jsme měli další důvod se na Krétu vrátit.

Těšila jsem se do soutěsky nesmírně, jako kdybych tušila, že mne to místo tak nadchne, že budu cítit tu nesmírnou sílu skal kolem sebe, že mi zde bude tak nádherně.


Kolem soutěsky je krétský národní park s relativně zachovalým původním rostlinstvem. Hory kolem se jmenují Levka Ori.
Soutěska se prochází směrem seshora dolů k moři, docela sešupem lesem, až se dojde na dno koryta řeky a cesta pak vede přes kameny, několikrát se překonává říčka. Stezka byla místy velmi úzká.

Když jsme přijeli, byla jsem docela vyděšená z množství turistů, kteří vystupovali z autobusů a bála se, že to zde bude jak na Václaváku, z čehož jsem tedy radost neměla. Jenže postupně se davy lidí všelijak zpřeházely a pak už jsme měli kolem sebe celkem klid.

Nevěděla jsem co mám dřív fotit a byla jsem unešená prostorem. Cítila jsem se tak titěrně oproti vysokým horám, které nás obklopovaly a nikdy nezapomenu na vnitřní pocit v sobě...pokora, štěstí, radost, touha tam pobýt co nejdéle.

Nejraději bych si někam sedla a jen tak dumala, přemýšlela o životě, čerpala nesmírně silnou energii, kterou jsem tolik cítila kolem sebe.
To bohužel nešlo.

Do určitého času jsme museli dojít do vesničky u moře Agia Roumeli, kde jsme se měli nalodit a odplout ke stanovišti autobusu.

Měli jsme sebou dostatek tekutin, ale panovalo vedro a když jsme šli místy, kde nebylo ani trochu stínu, voda ubývala a ubývala.


Cestou jsme procházeli opuštěnou vesnicí Samaria a pak vcházeli do nejužšího místa Železné brány.




A pak už jsme byli u moře, cítili tu nádhernou vůni zdaleka. Všichni jsme se těšili na rychlý úprk do taverny a na studené pivo...

  
Někdy bych se chtěla vrátit a když si prohlížím fotky, stýská se mi po té kráse.


  Nashledanou Kréto...






Jdi cestou duhy,
jdi cestou písně
a všechno tvé bude krásné.
To je cesta z každé temné mlhy,
jít po cestě duhy.

NAVAJO SONG  

pátek 27. března 2015

SENIOR...

má právo na klidný život, na pokojné bytí a žití na sklonku svého života.
Tak jsem to vždy cítila, vnímala a ve svém okolí jednala.



Povím vám příběh, z kterého mne mrazí a který v dnešní době zajisté není ničím vyjímečný, bohužel.

Klasická rodina s dvěmi dětmi, sourozenci bratr a sestra. Nic zvláštního, takových je spousta. Děti vyrůstaly, syn vystudoval vysokou školu, dcera se vyučila prodavačkou a v pozdějších letech si udělala maturitu. Oba dva si založili své rodiny. V jednom období se v rodině rozhodlo, že domek na vesnici kde žije babička, matka otce, bude darován dceři, neboť synova studia je finančně stála zhruba tolik kolik je hodnota domku.Avšak posléze se okamžitě domek stavebně zvětšil o dvě místnosti, vybudovalo se sociální zařízení a to za peníze babičky. A už vznikl naprostý rozdíl v hodnotě majetku. Bylo to však rozhodnutí rodičů a babičky, nic na tom  nebylo špatného, mají právo o majetku rozhodovat jak chtějí. Bohužel stará babička toho litovala, vnučka ji nenavštěvovala, neměla o ní zájem.


Během doby rodiče odešli do starobního důchodu a přestěhovali se se souhlasem dcery do domku (který obdržela darem od své babičky, která ale už nežila) na vesnici odkud pocházeli.
Bohužel dcera si začala půjčovat v rodině peníze, které nevracela, měla dluhy v práci, všude ve svém okolí, měla veliké finanční problémy.
Rodiče nic o dluzích své dcery netušili několik let. V domku žili, starali se o něj, zvelebovali ho. Obě děti je navštěvovali, vnoučata k nim jezdila na prázdniny. Vše v poklidu trvalo několik let.
Posléze matka sourozenců onemocněla Alzheimerovou nemocí, otec se o ní pečlivě staral a se synem se dohodl, že pokud už to nebude zvládat, bude se řešit zdravotní péče. Dcera omezila kontakty.
Její dluhy narůstaly, hrozilo jim vystěhování bytovým družstvem z bytu pro dlužné nájemné a věřitelé se začali zajímat o majetek, který sestra má.
Bratr tušil velikou hrozbu pro své rodiče a vyzval sestru ať rodičům zřídí právo dožití v domku a nechá zapsat na katastru. Odmítla to. Nabídl jí, ať sepíše všechny své dluhy, on se pokusí je zaplatit a ona převede domek na něj, aby tam rodiče v klidu mohli dožít. Odmítla to. Nesepsala s nimi ani žádnou nájemní smlouvu. Nezajímalo jí to.
Matka brzy zemřela. Dcera ji ve zdravotním zařízení navštívila jednou, syn se zastavoval pravidelně.

Nyní nastalo to nejhorší čeho se bratr bál. Zjistil, že na domku jsou zástavy a hrozí dražba. Otec volal dceři co to má znamenat a ona vše popřela, že o ničem neví, že to není možné. A syn hledá možnosti jak otce v jeho věku 83 let přestěhovat, jak mu umožnit v klidu žít, protože ho má rád a ví, že si zaslouží, aby na sklonku svého života neměl žádné trápení a starosti kde složí hlavu.


Byla jedna klasická rodina, kde vyrůstaly dvě děti. Ve stejném prostředí, u stejných rodičů. Synovi celý život na rodičích záleží a dcera je celý život využívala pouze ke svému prospěchu.

Říká se, že i když budeš mít deset dětí a vychováváš je stejně, každé se v životě ve stejné situaci zachová naprosto jinak. 

Mně otec zemřel když mu bylo 49 let, maminka v 79 letech. A tolik bych si přála je ještě mít kolem sebe...A proto nechápu tento příběh a je mi z něj smutno.







Lék na všechny nemoci a strasti,
obavy, smutky a zločiny  lidskosti
tkví v jediném slově - láska.

Lýdia M.Child

čtvrtek 26. března 2015

ČERVENÁ POLÉVKA...

se u nás vaří docela často,
je vynikající
a je z

červené čočky.

Připravíme si :
cibuli
zelenou papriku
římský kmín (dávám lžičku - nenahrazovat českým)
oloupaná rajčata (pokud používám v zimě cherry, neloupu)
propláchnutou červenou čočku
kostku zeleninového bujónu
sůl, pepř, libeček
 
 
 Cibuli, papriku, kmín osmahnu na oleji, zaliju vodou
a přidám rajčata, čočku, bujón,
sůl, pepř.
Vařím do změknutí čočky a nakonec 
přidám libeček nebo zelenou petrželku
(co momentálně je k dispozici).


Nestihla jsem nafotit naservírované...



DIVADLO...

máme rádi.
Již několik let jezdíme na divadelní představení do 
většího města v našem okolí, kam
jezdí se zájezdovým představením
pražská divadla.
My jsme rádi, že nemusíme jezdit až do Prahy
a tento druh kultury můžeme zažít.
Včera jsme byli na dalším představení.

John Godber - Romantický víkend

hrali : Petra Špalková
       Jan Novotný

  

A už dlouho, dlouho se mi nestalo,abych
 se přistihla, že myslím úplně na něco jiného,
že mě děj moc nebaví, že mne to nějak míjí...
Je fakt, že mne zarazilo z počátku i to, že každé
představení bývá vyprodané a zde jsme kolem sebe viděli
docela hodně míst volných.
Říkala jsem si, že předplatitelé mohou být nemocní,
stále je všude plno nachlazení a chřipek.
Jenže zřejmě to mělo i jiný důvod.
Tomuto představení předcházela možná někde 
zveřejněná kritika, nevím, pátrat po tom 
nebudu.
Udělala jsem si svůj vlastní názor.


Vzhledem k tomu, že se vždy na návštěvu divadla těším,
každé představení prožívám.
Jsem nadšená když cítím, jak mne výkony herců vtáhnou
k sobě a do děje tak, že nevnímám okolí 
(pokud soused nešustí bonbony, pokud někomu
nezvoní mobil - ano i to se stále stává),
a když je veselo, že se chechtám 
a chechtám, když je smutno, že nenápadně
osušuji oči.

Včera nic...
Nemělo to žádný šmrnc, žádný náboj,
jen to tak plynulo.
Přitom téma bylo ze života.
 O vztazích v dlouholetém 
manželství, které se postupně rozpadalo na
drobné nepříjemnosti, na trapné ticho a zklamání
za nesplněné sny

Po přestávce přibylo prázdných míst, někteří to vzdali úplně.
To mne až mrzelo kvůli těm dvěma
na jevišti.

 

Hra měla českou premiéru 13.2.2015 v Divadle Komedie v Praze.

A můj nejsilnější zážitek v divadle ?
Tak ten je dosud nepřekonán
výkonem herečky Simony Stašové
ve hře

Shirley Valentine.

A na tu jsme si zajeli tenkrát přímo do Prahy.

Zážitek, na který se nezapomíná, zážitek, který až mrazí,
zážitek kdy se smějete až se za břicho popadáte 
a v cukuletu se vám koulejí slzy po tváři.
Zážitek, který chcete opakovat. 

Viděli jste někdo Simonu Stašovou v této hře?  


Mysl nemá nikdy pravdu,
ale je sama o sobě svobodná.
Seneca


pondělí 23. března 2015

TĚSTOVINY RYCHLE A ZBĚSILE...

a oběd byl dnes natošup (to je teda slovo).

Našla jsem v lednici :



čerstvé žampiony,
zbytek červené a oranžové papriky,
pár rajčat,
slaninu,
svazek zelené petrželky.

Ve špajzu se mi zalíbily těstoviny široké nudle,
popadla jsem červenou cibuli
a jdeme na to...
Dám vařit těstoviny
a mezitím čaruji v pánvi.


Na olivovém oleji orestuji na čtvrtky cibuli,
přidám na kostičky slaninu,
pokrájené žampiony,
osolím, popráším pepřem,
přiměřeně bazalky,
přiměřeně oregána,
přiměřeně saturejky,
chvíli restuji
a už je čas na malá rajčátka,
kostičky paprik.

Áá - těstoviny jsou hotové, scedím,
vypnu pánev,
postrouhám italský sýr Parmigiano Reggiano
(prý zrající 30 měsíců...)
a mohu servírovat.


BUON APPETITO...