úterý 9. června 2015

SMETANOVÉ KEDLUBNY...

 má můj muž velice rád.

Jezdil na celé prázdniny již od první třídy ke své babičce na vesnici, kde 
to nesmírně miloval. Doma mu sbalili kufřík, posadili ho do vlaku a 
na nádraží pak na něj čekala babička. Je to jak z knížky, ale on to opravdu
prožil. Celé dva měsíce volnosti. Babička chodila krmit dobytek do družstevního chléva, dopoledne uvařila něco rychlého, jednoduchého, pak si šla zdřímnout a odpoledne zase odcházela. Tolik času na lumpačiny s klukama z vesnice, řeka tekla kousek přes ulici před domem a tak zde chytal s kamarádem na pytlačku ryby, pár minut bylo do sadu, do polí, kde se dalo tu něco očesat, tu něco vytáhnout...A kolo se prohánělo od rána do večera.
Občas bylo potřeba něco ošetřit, babička se s ním ale nijak nemazlila, opláchla to vodou, zalepila či zavázala, vynadala mu a bylo hotovo.


 Celý náš společný život slýchávám
jeho vyprávění o tomto krásném čase a 
naši kluci vše již dávno také znají.
Samozřejmě, že se příhody za ten čas opakují stále dokola, ale
nedávno jsem přišla na způsob, kdy on se opět
vypovídá a já budu již ušetřena :o).

"Víš co ? Vyprávěj prosím tě ty své úžasné příhody
našemu Matýskovi, ten je ještě nezná a zajisté
se mu budou velice líbit, protože takové rošťárny
on v dnešní době už asi těžko zažije."
Vzal to jako dobrý nápad a tak 
až s námi bude Matýsek letos týden v Třeboni, bude ho 
děda zásobovat vyprávěnkami.

To jsem však odbočila od kedluben.



Vždy když je čas kedluben dozrálých na záhonu nebo 
ve skleníku, musím mu uvařit dušené kedlubny na smetaně
s bramborem.

Je to naprosto obyčejné jídlo, ale on ho má spojené
s létem, s babičkou...

Pokrájím na kostky bílé kedlubny a na trošce oleje
je orestuji, osolím, opepřím, zasypu sladkou paprikou
a dusím do měkka, neměly by se rozvařit.
Podlévám zeleninovým vývarem a nakonec zahustím
hladkou moukou rozmíchanou v mléce,
omáčku zjemním smetanou nebo šlehačkou.
K tomu vařený brambor.

Toť vše.

Málem vylizoval talíř a to si jednou přidávál...





 
 

2 komentáře:

  1. Jé, Alenko, to jsem naposledy jedla od manželovi maminky. A babička je taky dělala...
    A s těmi vzpomínkami máš pravdu, dnešní děti celý den bez dozoru... to bych umřela hrůzou...
    Měj hezký večer, Helena

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já jsem to z domova vůbec neznala, naučila jsem se je od mé tchýňky Alenky :o)).
      Naši kluci si ještě v ulici hráli "bez dozoru" s ostatními dětmi. Dneska děti pomalu nikde nejsou vidět, že by si sami hrály - doba je šílená.
      Klidný večer.
      Ála

      Vymazat

Děkuji za návštěvu a čas, který jste mi věnovali.
Vážím si toho a jsem za to ráda.
Ála